Spolubydlící

Část 56

Bylo by příliš složité vysvětlovat, jak jsem se tu ocitl v přítomnosti Keijiho sestry a co všechno se během tohoto týdne stalo, ale... všechno se změnilo. Oba dva teď vedle sebe v klidu sedíme ve velké bílé místnosti se spoustou lavic. Uprostřed této místnosti se nachází krásná, černá, rudými růži lemovaná rakev. Byla to Keijiho sestra, kdo zaplatil celý pohřeb, hádám, že by to od ní nečekal. Byli jsme tu jen mi dva a Keiji a muž, který ho svými slovy ukládal k věčnému spánku. „Hikaru..., Keiji tě opravdu miloval," pravděpodobně mi to řekla pro uklidnění. „Děkuji..." „Není zač...," zašeptala.

...

Pohřeb už byl u konce. Rozloučil jsem se s Keijiho sestrou a vzal si taxi. Dovezl mě před internát, došel jsem do pokoje a rozbrečel se. Od Keijiho smrti jsem brečel nejednou. „Vlastně to nemá smysl...," otřel jsem si slzy a rozesmál se. Přišel jsem ke skříni a vytáhl z ní svůj poklad, se kterým jsem šel do koupelny. Můj poklad, představovala ta malá krabička, ve které se skrývalo spoustu překvapení, a která mi vždy pomohla, když jsem měl nějaký problém. Naposledy to bylo před rokem, co jsem se zhroutil kvůli Jirovi. Sliboval jsem si, že je to naposledy, co jsem ji použil. Omlouvám se, očividně jsem lhal, ale tentokrát můžu opravdu slíbit, že je to naposledy. Otevřel jsem krabičku, vytáhl z ní pár malých prášků a zaráz je všechny polkl. Vlastně... všechno co jsem v životě udělal, je počínaje dneškem naposledy. Zasmál jsem se a čekal, čekal na svůj konec.

...

Netrvalo dlouho a přišlo první zívnutí..., pomalu jsem usínal. Tohle nebyly jenom prášky, stačily dva a mohla z toho vzniknout spousta tělesných problémů, já jich měl mnohem víc... Opět jsem zívl. Ano, je to tady... pomalu usínám, zavírají se mi oči. S úsměvem a stékající slzou po tváři se mi zavřely oči, byl jsem tak unavený, že už nešly otevřít, ale vlastně jsem ani netoužil po tom je otevřít. Svět se zabaloval do tmy, pohasínal, ...zhasl.

...

„Crr... Crr," zazvonil mi budík, bylo chvíli před pátou ráno. Vstal jsem z postele a udělal si hygienu. Pobral jsem si všechny věci a vyběhl z domu. Dneska mě čeká hodně přestupů z vlaků, na další vlak. Doufám, že žádný nezmeškám. Mám opravdu velké štěstí, že jsem se s rodiči rozloučil už včera večer, jinak bych jisto jistě nestíhal. Po cestě na vlak jsem přemýšlel. Měl jsem pocit, že se mi zdál nějaký sen..., ale nemohl jsem si vůbec vybavit, o čem byl, spíš jsem se soustředil na to, abych v žádném z vlaků neusnul. Byl to opravdu těžký boj, obzvlášť když cesta trvala čtyři a půl hodiny.

Konečně jsem dojel. I hned jsem šel k internátu, abych se mohl ubytovat, byl jsem opravdu unavený. Přišel jsem tam a po velmi dlouhém čekání jsem dostal klíč od pokoje. Vyšel jsem tu hromadu schodů a opřel se o dveře, byl jsem tak unavený. Omylem jsem se opřel o kliku a dveře se prudce otevřely, až narazily do zdi. Zamumlal jsem omluvu a letmě se podíval na tváře mých spolubydlících. Připadaly mi povědomé, ale neřešil jsem ho. Byl jsem tak unavený, že jediné o čem jsem přemýšlel, byla postel, do které jsem padl.