Spolubydlící

Část 40

„Já jsem usnul?" vzbudil jsem se zmateně v posteli Hikaru, ale on už tam nebyl. „Hikaru?" neozýval, ale za to jsem uslyšel povědomí zvuk z koupelny. Očividně se sprchuje. Vstal jsem, protáhl se a šel ke koupelně. Zaklepal jsem. „Hikaru?" „Ano?" ozvalo se. „Můžu?" „Jo, co potřebuješ?" Co potřebuju? He...he... tebe. Vešel jsem: „Nic, jen jestli tu s tebou nemám zůstat. Mohla by se ti zamotat hlava, tak chci být blízko, abych ti mohl pomoct. Když už jsme u toho, nepotřebuješ něco?" Popravdě jsem si tím získával čas, abych ho mohl nahého okukovat ve sprše. Bože, já jsem hrozný hovado, ale nemůžu si pomoct. „Ne, nic nepotřebuju. Klidně si běž ještě leh..." Nikam nejdu! Budu tu s tebou. „Vážně nic nepotřebuješ?" sedl jsem si na zem a tím dál jasně najevo, že zůstávám. „Ne, nepotřebuju." Sice jsem seděl za stěnou sprchového koutu, ale na protější straně bylo zrcadlo a on si nezatáhl závěs. Bylo na něj perfektně vidět. Bože, já jsem vážně nehorázný hovado... Už jsem prakticky slintal a civěl na něj už minimálně deset minut. Vylezl ze sprchy a obalil se ručníkem. „Do prdele už zase," z ničeho nic se rozkřikl. „Co se děje?" Zasmál se: „Už zase jsem ze sebe před umýváním zapomněl sundat obvazy. Nesnáším, když je mám na sobě a jsou nacucaný vodou. Je to jak nějaká houba...," opět se zasmál. „Pomůžu ti s tím," vyskočil jsem na nohy a šel k němu. Začal jsem hledat začátek obvazu, ale jak to bylo mokré, tak to prostě nešlo najít. I Hikaru očividně nemohl najít začátek. „Asi budou potřeba nůžky, jinak to ze sebe nedostanu, a jestli to ze sebe nedostanu, tak asi zešílím." „Půjdu pro ně," šel jsem rychlým krokem do kuchyně. Za chvíli jsem mu nesl nůžky a on mezitím vybaloval lékárničku... Jestli to bude takhle pokračovat, tak v ní už brzo nic nebude. Už teď je prakticky prázdná. Na nic jsem se ho neptal a začal střihat.

...

Obvaz po vrstvách začal padat na zem. Bylo to, jakoby na zem padaly kusy namočeného toaletáku, hádám, že to není moc příjemné mít na těle. Prostříhal se až k vrstvě, která byla od krve. Zatím jsem se v celku ovládal.

...

Na zemi se válely obvazy z jeho těla, krku a ruky. Pravděpodobně si neuvědomoval, že mi právě ukazuje zápěstí, které se přede mnou pod obvazem tak snažil schovat. Zaslepila ho radost, že to má pryč ze sebe. Na zápěstí měl několik stehů. Očividně to byla hluboká rána, která se už docela pěkně zacelila. Má to od té doby co přišel dobitý, protože to už přišel s obvazem, muselo z toho téct hodně krve. Na chvíli jsem nad tím zapřemýšlel a možná bych hloubal i do větší hloubky, kdyby se můj pohled nestřetl ránami od tesáků. Některé byly překryté tlustou krustou strupu, z jiných ještě vyvěraly malé kapičky lesknoucí se krve. Oči mi začaly rudnout. „Promiň," otočil jsem se. „Ne... nevadí. Jsem si jistý, že mě nezabiješ, klidně se můžeš otočit zpátky."

Popravdě jsem si tím nebyl na sto procent jistý, ale nemyslím si, že by mě zabil. To by to udělal už dřív, třeba v momentě, kdy se o mě musel starat, jelikož jsem byl na mentálním dně. Byl jsem pro něj přítěž, i teď jsem pro něj přítěž, jelikož má starosti kvůli mým zraněním. Což je vlastně hezké, někomu na vás aspoň trochu záleží. To je vážně hezké, ale zároveň týrající, jelikož ostatním děláte starosti a to nechci. „Otoč se, věřím ti." Pomalu a váhavě se nakonec otočil. „Nemáš ze mě strach... nebo tak něco?" „Větší strach mám z toho, že mi nepomůžeš mě obvázat novými obvazy. A budu se s tím muset sám rozčilovat minimálně dvě hodiny." „Chceš, abych ti pomohl?" „Ano, ještě před několika minutami si za mnou vezl do koupelny a chtělo se ti mi pomáhat... Tak jsem myslel, že to pořád platí." „To jo, ale tohle je jiná situace." „Takže na mě kašleš, nebo mi pomůžeš," neměl jsem na to jeho mrmlání náladu, chtěl jsem odpověď. „Pomůžu ti..."

...

Nakonec jsem se udržel, i když jsem občas měl slabší chvilky. Hruď i krk jsem mu už obvázal a chybělo jen zápěstí. Váhal jsem, jestli se mám ptát. Chytil jsem ho za zápěstí, hrklo v něm, očividně si teprve až teprve teď uvědomil, že mi ukázal zranění, které tak schovával. Přejel jsem palcem jemně po stezích a vzal další obvaz, kterým jsem zranění začal převazovat. „Hikaru... Nechceš mi říct, odkud to máš? Nemyslím si, že by sis to udělal sám. Nevypadá to, že bys měl sebevražedné úmysly, měl jsi v poslední době několik příležitostí umřít a nikdy jsi toho zatím nevyužil." „Je jedno od koho to mám. Teď se mi nechce ti to říkat, třeba někdy jindy." „Ach jo...," povzdechl jsem si a v tu samou chvíli skončil s obvazováním.