Spolubydlící

Část 55

Bez přemýšlení a váhání jsem přijal hovor. „Ahoj Keiji," zvolal jsem s potěšení v hlase, jako obvykle. „Dobrý den, je u telefonu Saga Hikaru?" dal jsem si mobil od ucha a podíval se na obrazovku, neznáme číslo. „Ano je," odpověděl jsem. „Musím vám oznámit, že váš spolubydlící Toshikatsu Keiji, se již nebude dostavovat do školy a budovy internátu." „Co? A proč? Vždyť se má zítra vrátit." „Váš spolubydlící se již do školy nevrátí." „Z jakého důvodu něco takového říkáte! Keiji by mi o tom řekl! Říká mi všechno!" rozkřikl jsem se, jelikož mě jeho slova rozčilovala. „Poslyšte, pane Saga, uklidněte se. Mohl bych se zeptat, jaký byl váš vztah k panu Toshikatsu?" „Em... no, je to můj přítel," hlas se mi u toho třásl, jelikož jsem to ještě nikdy neřekl nahlas, ale v těch slovech, byla i hrdost, „v romantickém slova smyslu." „Em... Aha. V tom případě bych vám to mohl sdělit. Nikomu neříkejte, že jsem vám to řekl, nenašli jsme od vašeho přítele žádné příbuzné, tak ať to víte alespoň vy," je pochopitelné, že nenašli žádné Keijiho příbuzné. Je to upír, žije stovky let, úřady ho pravděpodobně během těch stovek let s jeho celou rodinou prohlásila za mrtvé. Na zemi přeci nemůže být člověk, žijící několik staletí. „Poslouchám, nikomu nic neřeknu," znělo sice možná rozhodně, ale uvnitř sebe jsem se bál toho co řekne. „Váš přítel, Keiji, smím-li mu tak říct, počínaje včerejším dnem zemřel. Je mi to moc líto." Zalapal jsem po dechu: „Za chvíli se probudí a bude v pořádku," spoléhal jsem na jeho schopnost se léčit. „Obávám se, že to není možné." „Ne on se uzdraví." „Zemřel." „Jak?" zeptal jsem se s výdechem. Je to třeba jen zlomený vaz a on se za chvíli probudí, ale i přesto chci vědět, co se mu stalo, abych byl v obraze. „Nevím, jestli to chcete vědět." „Chci!" vyštěkl jsem. „Do jeho hrudního koše byla zaražena ocelová tyč a od těla mu byla uříznuta hla...va... Em... promiňte, neměl jsem vám to říkat..." Srdce se mi silně až bolestivě rozbušilo a celé tělo mi polil mráz. Do očí se mi hrnuly slzy a já začínal mít blbý pocit. Blbí pocit z toho, že jsem si už nebyl tak jistý jeho regenerační schopností. „Jste tam?" „A...o," zvalo se z mých úst. „Jste v pořádku..." „Budu teď potřebovat... potřebovat nějakou chvíli pro sebe... Kdyby... kdyby se cokoliv, opravdu cokoliv změnilo...," pořád mi zůstávala naděje, „ zavolejte mi." „No... dobrá." Položil jsem hovor a odložil telefon. „Kurva!" zařval jsem a kopl do nejbližšího nábytku. „Kurva, kurva, kurva!" Do očí se mi hnaly slzy. „Ne, co to provádím... Vždyť se uzdraví... Zítra mi určitě zavolají, že je v pořádku." Popadl jsem mobil a začal volat Keijimu. „Volaný účastník hovor nepřijímá, zkuste to prosím později...," během večera jsem tuto frázi slyšel několikrát, jelikož jsem Keijimu po zbytek dne volal. Celou tu dobu, těch několik hodin, jsem probrečel, nešlo to nijak zastavit, brečel jsem jako malá holka.

...

Další den jsem i hned volat na číslo, které mě kontaktovalo. Keiji se pořád neprobudil a muž mi začal vysvětlovat okolnosti okolo pohřbu. Nechtěl jsem to poslouchat, takže jsem hovor típl. Večer se rozeznělo vyzvánění mobilu, byl to ten muž, očekával jsem dobré zprávy, jenže žádné takové jsem nedostal. Oznámil mi, že pohřeb někdo celý zaplatil, jistě, někdo by to bral jako skvělou zprávu, jenže Keiji není mrtvý. „Kde je teď?" „Je v našem pohřebním ústavu." „Chci ho vidět." „Pane, obávám se, že to nebude možné. Jeho tělo je v dezolátním stavu a nemyslím si, že by bylo vhodné to vidět. Nemusel byste to zvládnout." „Kolik chcete?" „Co?" „Kolik chcete za to, že mě k němu pustíte," zoufalost udělá s člověkem hodně. Přemlouval jsem ho dlouho, opravdu dlouho, ale byl neústupný.