Spolubydlící

Část 36

Krev už byla smyta. Mark mi opatrně sundal z ran gázy, přelepené náplastmi. Vyměnil gázy za nové a obvazoval mě obvazem. Když mi jím musel projet pod zády, proto aby obvaz držel, tak se ke mně dost z blízka nakláněl. Původně jsem tomu nevěnoval pozornost, ale musel se nahýbat čím dál tím blíž, aby mohl pokračovat, až se moje rty dotkly jeho hrudi a to se pak několikrát opakovalo. Nevím, jestli jsem byl zmatený, kvůli ztrátě krve, nebo nějak nemocný, ale nějakým způsobem, mě to nutilo, něco dělat. Bylo těžké se udržet, nevím, co to do mě vjelo. Držel jsem se a užíval si jeho péči a hruď, narážející mi do rtů. Bože, to je určitě nějaká horečka.

...

Skončil s obvazováním. Převlékl jsem si kalhoty, protože jsem si je taky zamazal a hodil na sebe tepláky, které mi podal Mark z mé skříně. Vybral zrovna ty hodně pohodlné, to je docela štěstí. Byl jsem tak spokojený, jakoby mi nic nechybělo. Začal jsem znovu usínat, Mark se na mě díval a nijak na to nereagoval. Bral jsem to jako svolení ke spánku a usnul.

Vážně jsem si vyčítal, že jsem ho tam nechal... Oči mi konečně vybledly do tmavě hnědé barvy. Nemohl jsem od něj odvrátit myšlenky. Nevěděl jsem, kdy a jestli vůbec se mám vrátit zpátky, nechal jsem ho tam... Možná, že mě ani nebude chtít vidět.

Probudil jsem se na posteli, přikrytý peřinou a cítil tu úžasnou vůni pizzy. Zavrtěl jsem se párkrát v posteli a plně se probudil. „Marku?" zavolal jsem. „Ano?" vykoukl z kuchyně. „Nic... Já jen, jestli tu ještě jsi." „Ano jsem," usmál se a nesl čaj. „Vypij to," podal mi ho. Podíval jsem se na něj, bez protestu vzal hrnek a přitiskl k němu rty, abych zjistil, jestli jeho obsah ještě není příliš teplý na vypití. Zase jsem cítil tu nepříjemnou slabost svalů a i pouhý hrnek byl docela těžký. Foukl jsem do čaje, i když něco takového zchladnutí nepomůže a napil se. Byl ještě dost teplý, ale ne tak moc, aby se nedal vypít. Chutnal dost zvláštně, ale ještě jsem si párkrát lokl a podával mu hrnek nazpět. „Co? Čekáš, že ti budu pomáhat?" Dost mě zaskočil, stáhl jsem ruku s hrnkem k sobě a chystal se posunout blíž k okraji postele, abych mohl hrnek položit na podlahu. „Dělám si z tebe srandu...," vzal mi hrnek. „Jen jsem chtěl vidět, jak se budeš tvářit," rozcuchal mi rukou vlasy. „Takže, co se stalo tentokrát? Zase tě někdo přišel zabít?" „Já ti to říkal to s tím parkem?" „Jo říkal... Nějak zapomínáš, ne?" „Promiň, jen je mi nějak blbě...," ač se to tak vůbec nezdálo, byl jsem dost v šoku z toho, co se vlastně všechno stalo, co jsem se dozvěděl... „Takže?" ač se mě na to sám zeptal, znělo to dost nezaujatě. „Jen... mi spadla sklenička." „A dál?" „Pořezal jsem se." „I kdybych nepracoval v márnici a byl úplně blbej, tak bych poznal, že to na krku a ramenech, není od skla." „Vážně?" zkoušel jsem si nahnat ještě trochu času. „Jo... a je to dost podobný tomu z minula, co jsi měl na krku." Na to si dobře pamatuji..., byl to kousanec od Keijiho. „Vážně?" „Hele nehraj si na debila a kápni božskou." „Přesvědč mě," musel jsem to nějak zahrát do autu. Fakt mu nepotřebuju vysvětlovat, že se mě v parku nikdo nepokoušel zabít, jen přizabít, a že ten někdo byla sestra mého spolubydlícího Keijiho, kteří jsou náhodou upíři a náhodou dneska přišla k nám do pokoje a zase se mě snažila přizabít. Ne, to mu fakt říkat nebudu. „A jak tě mám přesvědčit?" „Něco zkus." „Mám povolený úplně všechno? Všechny metody?" „Asi jo...," trochu mě tím vyděsil. Šel do kuchyně a přinesl pizzu. To čeká, že mě přesvědčí pizzou? Jenže jeho způsob přesvědčování byl docela brutální. Čekal jsem, že mi řekne něco jako, že když mu to vysvětím, tak mi ji dá. Jenže on si sedl na zem metr od postele a začal ji přede mnou beze slov jíst... Řeknete mi, kolik z vás by to nedráždilo. Měl jsem chuť po té pizze skočit. „Tím mě nepřesvědčíš...," musel jsem zalhat a doufal, že ji alespoň přestane jíst. „To nevadí... Mám hlad." Buď měl opravdu jen hlad a vymýšlel nějaký brutální nápad, jak mě přesvědčit, nebo věděl, že mě to dráždí. Nemohl jsem se dívat na to, jak v něm tak skvělé jídlo, které provonělo celý pokoj, mizí. Lehl jsem si na postel a zavřel oči, jakoby bych se chystal spát. Chvíli na to se zhoupla postel, na sto procent jsem věděl, že si i s pizzou šel sednout na moji postel. To si ze mě dělá prdel, že jo?

...

Po pár minutách, jsem uslyšel zavírající se krabici od pizzy. On ji celou sežral! „Hej Hikaru, jsi vzhůru?" Chvíli jsem přemýšlel, jestli mám hrát spánek, aby mi opravdu věřil, že mi to bylo jedno, nakonec jsem se rozhodl hrát ospalého. „Už jsem skoro spal," otevíral jsem zpomaleně oči, abych tomu dodal důvěryhodnost. Podíval jsem se na něj, pokládal krabici na zem. Ten zmetek ji vážně sežral! Sakra já mám hlad... „Jak ti je?" „Bylo i líp," odsekl jsem, kdyby nesežral celou pizzu a dal mi aspoň kousek, řekl bych se docela dobře. „Nějakej protivnej... To jsi naštvaný, protože jsem tě přerušil z tvého polospánku, nebo co?" „Ne," odsekl jsem znovu. „Jsi náladovej nebo co? Jak ženská," zasmál se a hodil mi ruku přes rameno. „Nejsem náladovej!" „Moc to tak nevypadá," dál se mi smál.