Spolubydlící

Část 41

Usnuli jsme oba dva ve stejné posteli, bylo mi s ním vážně dobře a očividně se tomu nijak nebránil. Přitulil jsem se ještě blíž, tím že jsem zavrtal bradu do jeho vlasů. „Hej, takhle mě brzo zalehneš." „Ty jsi vzhůru?" uvolnil jsem stisk. „Jo, už asi hodinu." „Ach, promiň." „Ne, v pohodě," otočil se a jeho obličej byl vedle mého krku. Trochu se oddálil a podíval se vzhůru ke mně, na můj obličej. Vypadal vážně roztomile, když se na mě zespodu díval. Vyjel po posteli trochu výš a taky byly naše obličeje v jedné přímce. Ani nevěděl, jak je sladkej. Rty se mi tak nějak samy přitiskly na ty jeho. Bože co to dělám?! Nebránil se mi. Počkat, co! Cože? Odtrhl jsem se. To je vážně hodně divný.

Zíral na mě, těma dokonalýma zelenýma očima a krom mrkání se vůbec nehýbal. Vím, že to on je ten, co by měl být v šoku, ale byl jsem to já. Očekával jsem, že mě od sebe odstrčí, nakope mě a začne řvát, že vyvadím blbosti. Jenže... on na to nijak nereagoval. Chvíli jsem na něj koukal a pak pro zkoušku, jestli v jeho hlavě nenastal error, nebo tak něco, jsem ho znovu políbil. Cukl sebou, takže očividně pořád vnímal. Vzal jsem ho za rameno a začal ho líbat. Jeho ruka se zapřela moji hruď, ale vyloženě mě od sebe neodstrkoval. Vyhoupl jsem se nad něj a pořád ho líbal. „Hele Hikaru...," nahlas jsem polkl, „mám tě rád..." „Em...," ozvalo se z jeho úst a pak už nic víc. Znovu jsem ho začal líbat a po chvíli si můj jazyk našel cestu mezi jeho rty. Řeknete mi, který idiot někomu řekne, že někoho má rád, a aniž by se druhá strana vyjádřila, tak po něm začne vyjíždět. Dobře, kdyby byl holka, tak snad ještě možná, ale on je kluk... co když je fanatik proti geyům? Co když se mu hnusí to, co teď dělám. „Em..., vadí ti to? Můžu v tom pokračovat?" to byla asi nejdivnější otázka, za celé století, ale musel jsem se nějak zeptat. „Jen trošku..." Byl jsem zmatený, co znamená v tomhle případě trošku? Znamená to, že můžu pokračovat, nebo mám přestat. „Takže?" „Asi... asi můžeš." To neznělo moc jistě... Políbil jsem ho. „Takže s tímhle nemáš problém?" „Myslím, že ne." Proč v každé jeho větě je slyšet pochybnost? Posadil jsem se zády opřený o zeď. Hnusí se mu to, jen neví, jak mi to má říct... Co jsem si myslel, jsem idiot. Posadil se vedle mě a věnoval mi pusu na tvář. „Nevadilo mi to." Konečně věta bez nějakých pochyb a podobně. Objal jsem ho a rukou se mu zaryl do vlasů. „Hikaru," řekl jsem s nadšením a potěšením jeho jméno. „Ano...," jakoby mi odsouhlasil, že se tak opravdu jmenuje. Pomalu jsem si s ním v náruči lehl a držel ho jako plyšového medvěda. Usnul jsem.

...

Probudila mě rána. Někdo musel tak zprudka otevřít dveře až narazily do zdi. „Takže takhle to teda je," ozval se smích mé sestry. „Keiji, kdybys mi řekl, že ho miluješ...," Hikaru jí skočil do řeči. „Ne," jako by nesouhlasil s posledním slovem přerušené věty, ale sestra pak i nadále pokračovala, „ tak bych ho nechala na pokoji a neubližovala mu. Takže je čas odejít někam jinam, sbohem," zavřela za sebou dveře a zmizela stejně tak rychle, jako se objevila. „Co to bylo?" ptal se mě. „Sám nevím." Hikaru se z ničeho nic rozesmál. „Co se děje?" „Nic, jen je fajn, že od dní už budeme mít pokoj." „Budeme?" musel jsem to po něm zopakovat. Zavrtal obličej hluboko do mé náruče a neodpověděl, asi se styděl.