Spolubydlící

Část 28

Přišli jsme na přednášku a Keiji si sedl jako obvykle kousek vedle mě.

...

Po konci všech přednášek za mnou přišla nějaká dívka. „Ty jsi Hikaru, že?" Přikývl jsem. „Em... Víš, chtěla bych se zeptat, jestli bys někam nechtěl jít s naší partou. Rádi bychom tě přizvaly." Otočila se a tam ji nějaká její kamarádka povzbuzovala z dálky gesty, usmála se na ní. „Tak co říkáš? Půjdeš?" Přemýšlel jsem, co mám odpovědět, ale myslím si, že to není špatný nápad. Odkašlal jsem si, docela dlouho jsem hlasivky nepoužíval. „Půjdu." Můj hlas zněl chraplavě. „Opravdu? T-tak to je... to je s-skvělé, super." Zakoktala se, pravděpodobně si myslela, že odmítnu. „Tak... za hodinu před internátem. Tak... tak se zatím měj." Odběhla za svojí kamarádkou a ještě mi zamávala. Oplatil jsem jí to letmým pohybem ruky. Vypadala ještě šťastněji a poskakovala u své kamarádky na místě, vypadala u toho jako malé dítě, ale bylo to roztomilé.

Konečně skončily všechny přednášky, na které jsem chodil jen proto, že tam chodil k Hikaru. K Hikaru přišla nějaká holka a zvala ho s partou ven, bylo očividné, že se jí Hikaru líbí, dost jí na tom záleželo. „Půjdu." Odpověděl Hikaru. Chtěl jsem..., aby jeho první slovo patřilo mě, ne téhle štětce. Vím..., tohle není úplně první slovo co Hikaru řekl, nejsem jeho otec a jemu není rok, ale bylo to první slovo po tak dlouhé době, co jsem se o něj staral. Zatnul jsem ruce v pěst a doufal, že se udržím, abych jí nezlámal vaz.

Vyšli jsme ze sálu, kde byla přednáška. „Takže už mluvíš?" Odkašlal si: „Asi..." „To je fajn," zapíral jsem vztek, ta děvka! „Děkuju." Otočil jsem se k němu tváří. „Děkuješ za co?" „Za všechno." Po zbytek cesty jsme ani jeden nepromluvili.

Oba jsme přišli do pokoje, dal jsem si sprchu, abych nesmrděl potem, i když jsem se skoro vůbec nezpotil. Zvolil jsem jiné oblečení, přece jen... vytahané a vybledlé tričko s dlouhým rukávem a s riflemi, které byly několikrát prošité v rozkroku, jelikož jsem je chůzí prošoupal v několik děr, se ven moc nehodily. Nastříkal jsem si na podpaží deodorant. Podíval jsem se, kolik mám času, prohrábl si vlasy, jakožto nejlepší hřeben, vzal si mobil, klíče a peníze, které jsem dal do bundy, jenž jsem si hodlal vzít a šel se napít. „Vážně s nimi hodláš někam jít?" Svojí otázkou upoutal moji pozornost, ale přesto jsem směrem k němu přikývl hlavou. Zafuněl, jakoby to byl nějaký problém. Pravděpodobně o mě má já jen strach, vrátím se v pořádku. Dopil jsem a šel do koupelny na záchod. Vyšel jsem z koupelny a popadl sluchátka, kdybych někudy náhodou šel sám, ať se nenudím... a šel si obout boty. „Měj...se," hlas mi zaskřehotal. Popadl jsem bundu, hodil si ji přes ruku a čekal před internátem.

...

Za chvíli přiběhla dívka, která mě zvala společně se svojí kamarádkou. Když mluvila o partě, myslel jsem, že nás bude nejen víc, ale že tu nebudou jen holky. Ne, že by mi to vadilo..., ale to znamená, že buď budu jako páté kolo u vozu, nebo že budou veškeré dotazy směřovat na mě. „Jdeme?" Pobídla mě jedna z nich. Přikývl jsem a šel tam, kam mě vedly.

...

Docela jsem ji oddychl, když jsme došli do pizzerie, kde u stolu čekala ještě dvě dívky a nějací tři kluci. Stále nevím, jestli mám mužskému pohlaví mého věku říkat kluci nebo chlapy. Sám sebe bych za chlapa považoval, jenže... je divné jim říkat chlapy. Dívky jsem v tomto věku ještě pořád sladké, a kvůli tomu se mi jim nechce říkat ženy, i když jsou vyspělé. Nemyslím to špatně, jsou jen prostě pořád roztomilé a nechci holkám říkat dívky a klukům chlapy. Někdo by si mohl myslet, že je to diskriminace, ale to úplně na opak. Nahlas jsem vydechl vzduch v plicích, jelikož nad tím často přemýšlím, vždy mi to zamotá hlavu a stejně nedojdu k žádnému výsledku. „Sedni si." Pobídla mě jedna z dívek u stolu. Sedl jsem si a teprve teď si všiml bowlingové dráhy. Dívka, které mě sem pozvala, stála u pokladny, něco říkala a pak přikývla hlavou. Vypadá to..., že budeme hrát bowling, znejistěl jsem ohledně ruky. Sem tam ještě vyteklo z rány pár kapek krve nebo malá loužička takové té průhledné tekutiny, co je v krvi, myslím, že se tomu říká krevní plazma. Přírodopis jsem měl naposledy na základce. Přiběhla s papírem: „Kdo půjde první?" oznámila s radostí v hlase, nechtěl jsem jí tu radost kazit, ale... vážně jsem nevěděl, jestli je to dobrý nápad. „Já...," odkašlal jsem se, „nehraju." Upřelo se na mě několik pohledů. „Jak to? Vím, neříkala jsem, kam půjdeme... omlouvám se. Nemáš rád bowling? Volala jsem sem, abych zarezervovala pro nás všechny trať," říkala dívka, které mě zvala. Zarezervovala kvůli tomu i trať a vypadala vážně smutně. Nahlas jsem vydechl: „No... tak dobře..." „Jupí." S rukou vzhůru, sevřenou v pěst, vyskočila vzhůru. Chovala se tak trochu jako dítě, ale dítě nebyla, byl to spíš její způsob, jak si užívat zábavu.

Rozdělili jsme si, kdo kolikátý půjde. Šel jsem jako před poslední, sedmý.