Spolubydlící

Část 29

Hikaru už odešel, chvíli mě to štvalo, ale pak jsem si řekl, že to vlastně není tak špatné. Šel jsem ven se najíst. Nechal jsem se autobusem svést na poslední zastávku a tam si opět našel nějakou temnější uličku. Dnes byl rozdíl v tom, že oběť nepřišla do uličky, ale přicházeli z uličky. Byli dva a očividně si tak jako já, chtěli na někoho počkat, ale upíři to nebyli. „Čau..." Stoupli si okolo mě, ani neví, jak mi přihrávají. Stál jsem opřený o zeď a čekal, až přijdou blíž. „Jo... Ten vypadá dobře," řekl jeden z nich a druhý ke mně šel blíž. Dal mi ruku na hruď a přejel po ní, jeho ruka pak zamířila pod moje tričko. Hm... Tak o tohle jim jde. Bylo mi naprosto jedno, co dělají, byl jsem mnoho násobně silnější, než jakýkoliv člověk. Byl jsem pořád v klidu a čekal, až budou oba dva ještě blíž. Začal se smát: „Pojď sem, je hodnej jak beran." Přišel k němu a jeho ruka zamířila přímo k mým bradavkám, trochu jsem sebou škubl, což je pochopitelné. Ten jeden se pořád smál, asi nemohl uvěřit tomu, že mi to nevadí, ten druhý se přiklížil k mým rtům. Ano, to byla ta ideální chvíle. Zakousl jsem se mu do krku a toho druhého chytil pod krkem a držel ho.

Šest lidí už házelo a teď byla řada na mě, abych hodil bowlingovou koulí. Bundu, kterou jsem si před odchodem přehodil přes ruku, jelikož bylo zatím moc velké teplo ji mít na sobě, jsem položil na židli, na které jsem seděl. Obvaz na ní jsem odhalil v plné kráse. Vzal jsem kouli a hodil, rukou mi projela bolest. K mému neštěstí, jsem musel házet zraněnou rukou, tou druhou bych to nezvládl, bylo by to jako psát levou, i když jsem pravák. Druhý pokus... na ten jsem zapomněl, hodil jsem druhou kouli. Zase rukou projela štiplavá bolest, ale už o něco silnější. Chytil jsem se za zápěstí, držel ho. „Shodil jsi všechny!" vypískla dívka, co mě pozvala. Ani jsem se neotáčel, abych to viděl sám a šel si rovnou sednout, jen jsem přikývl. Sedl jsem si a dál držel ruku. „Jsi v pořádku?" zeptala se. „Jo," odpověděl jsem. „Všimla jsem si, že máš zraněnou ruku, teprve až jsi šel hrát." Jistě, že si nevšimla. Vídáme se jen na přednáškách a píšu pravou a zraněnou mám levou a tu většinou mám položenou v klíně. Ještě do dneška jsem ani nevěděl, že existuje. „Možná za mě občas bude muset někdo hrát," zasmál jsem se, aby to nevyznělo, že jí to dávám za vinu. „Nic se neděje," poklepal jsem jí druhou rukou na hlavě. Zase se rozzářila. Zjistil jsem, že se jmenuje Anna a její kamarádka je Leona. Pak ty další dvě, co tu seděly, už když jsme přišli, jsou Nikola a Laura, a pak je tu ještě Mark, Rick a Nick. Musím přiznat, že zapamatovat si tolik jmen na jednou není moc snadné a ještě horší je, si vzpomenout, komu které jméno patří. Objednali jsme si pivo, pizzu a hráli. Teda až na mě, já je jen pozoroval, ale i přesto jsem se bavil.

Sál jsem jeho krev, sice chutí rozhodně nebyla nejlepší, ale přímo stříkala do mých úst, pomalu upadal do bezvědomí, pustil jsem ho a přisál se na krk tomu druhému. Ten, kterého jsem pustil, se po zemi pomalu sunul někam pryč, přišlápl jsem ho nohou k zemi a pil dál z jeho kámoše.

...

Když jsem skončil, přeměnil jsem jejich vzpomínky. V těch všech možných seriálech a filmech pořád přemítají o tom, jak upíři umí vymazat vzpomínky, ale to není tak úplně pravda. Umíme vzpomínky jen změnit v něco podobného, co se v tu chvíli dělo. Nechal jsem jim vzpomínku, kdy na mě šahali a vzpomínku, kdy jsem je napadl, jsem změnil na rvačku, ve které jsem vyhrál. Moje práce byla dokončena, byli v bezvědomí a můj hlad byl zažehnán. Otřel jsem si rty od krve a šel najít někoho jako dezert.

Skvěle jsme se bavili, smáli se. Rozmluvil jsem se a moje hlasivky už zněly normálně. Kolem jedenácté večer jsme se všichni rozešli. Sluchátka jsem nakonec vůbec nepotřeboval, doprovodila mě Anna a Leona, které taky bydlely na internátu, takže jsem se po cestě zpátky opravdu nenudil.