Spolubydlící

Část 31

„Chceš důkaz toho, že nejsme lidi nebo toho, že jsme upíři?" zeptala se mě Keijiho sestra. Byla to opravdu dobře položená otázka. Čeho chci důkaz? „Chci obojí," trochu sobectví neuškodí. Jeho sestra se usmála a z ničeho nic mi sjel mráz po zádech, už jsem si nebyl tak jistý svojí odpovědí. Přestal jsem pít vodu ve skleničce.

Hikaru se hnal do pasti. Nejhorší na tom bylo, že to nevěděl, a padal do ní o to víc. Zvadl jsem se ze země a chystal se sestře zlomit vaz. Byla... o krok napřed. Zvedl jsem se, ale podlomily se mi kolena a padl obličejem na zem. Sakra, kdy to stihla? „Sladké sny," řekla milým hlasem, což znamenalo, že se nebude dít nic dobrého. Ještě než jsem usnul, zamávala mi. Hikaru uteč! Bohužel, jsem mu to nestihl říct.

Keiji se pokusil vstát, jenže... padl na podlahu a nezvedal se. Zdálo se, že spí. Zase mi to připomnělo park..., stejně jako Keiji, jsem usnul, nebo spíš padl do bezvědomí. Začal jsem mít opravdu špatný pocit, sledoval jsem jeho sestru a nespouštěl z ní oči, taky se na mě dívala. Bože jak já lituju, že jsem se jí díval do očí. Duhovka v barvě vlašských ořechů začala tmavnout a během pár sekund, to byla opravdu tmavě hnědá. Stál jsem od ní asi pět metrů, jak bych si z této vzdálenosti mohl něco takového všimnout? Jednoduše, její panenky byly velmi malé a duhovky při tom obrovské. Bylo to děsivé to ano, ale dalo by se to považovat za v celku ještě normální. Může to být nějaká reakce v jejím těle na nějakou emoci, nebo na něco jiného. Jenže... po chvíli se to nedalo připisovat už ničemu normálnímu. Oči jí stále tmavly, i když to celé trvalo jen necelou minutu, připadalo mi to, jako by jich mezitím uběhlo několik. Oči měla už celé černé a svému bratru v bezvědomí, od popřání hezkých snů, nevěnovala ani trochu pozornosti. Bylo mi jasné, že to že Keiji spí, je její práce, i když nevím, jak to udělala. Naprázdno jsem polkl, měl jsem strach. Černá v jejich očích se pomalu měnila na světle červenou, až její duhovky byly rudé jako krev. Vykročily směrem ke mně a já udělal okamžitě krok vzad. Nemohl jsem přestat jí sledovat, bál jsem se, že když z ní spustím byť jen na vteřinu zrak, bude to znamenat moji záhubu. Pustila klobouk na zem a pokračovala v chůzi kupředu. Neměl jsem jak utéct, byl jsem v slepé uličce. Mohl jsem leda vyskočit z okna, ale to bych měl smrt jistou. Přece jen... bydlíme v nejvyšším patře. Pořád se přibližovala, její úsměv se protáhl skoro až to neuvěřitelné délky, jako by jí někdo prořízl koutky úst. Usmála se ještě víc a to odhalilo její zuby, dva tesáky, chtějící ublížit. Couval jsem do té doby, dokud jsem nenarazil do kuchyňské linky. Pořád jsem ji sledoval a přitom za zády jednou rukou hledal na lince cokoliv, co by šlo použít jako zbraň. V tu chvíli jsem si jednoduše neuvědomoval, že jako zbraň můžu použít i skleničku, kterou držím v druhé ruce. „To, že jsme se potkaly v parku, byla, nebo nebyla náhoda?" Snažil jsem se získat jak čas, tak i odpovědi. „Co myslíš...," řekla ironicky. „Pak chci vědět... proč sis mě vybrala, proč jsi mě pořezala," v hlavě jsem měl spoustu otázek. Zbýval jí poslední krok, který udělala a zahryzla se mi dravě po krku, jako hladová šelma. Bolest se mi rozlila po těla. Snažil jsem se jí odstrčit, ale nejen, že její kousnutí tak víc bolelo, ale byla mnohem silnější než já. Jak? „Ne...! Ne, přestaň," žadonil jsem. Z bolesti se mi v očích odlesky slzy. Stisk nepovolila, spíš naopak, ještě víc stiskla. Vyjekl jsem bolestí a pustil skleničku. Teprve teď mi došlo, že to mohla být zbraň. Trhal jsem sebou, snažil se jí odstrčit, ale nic nepomáhalo. Místo toho se mi nehty, které měla zbroušené do ostrých špiček, zabořila do žeber a paže. Držela si mě blíž k sobě, kvůli mému vzdoru.

...

Pohyb mě unavoval víc než kdy jindy, nohy mi slábly a brzy se podlomily. Ani to jí nebránilo dál se krmit, klekla si na kolena se mnou, byl jsem o ni opřený. Nedlouho na to ale tesáky tak jako tak, vtáhla z mého krku, padl jsem hlavou na podlahu. „Už když jsme se poprvé potkali, označila jsem si tě." Viděl jsem mlživě, sluchové vnímání bylo, jako by byl zdroj zvuku daleko ode mě, ale přesto byl dobře slyšet. „Určitě jsi to cítil... bolest zápěstí, přelévající se nakonec do celého těla. To způsobila moje značka, potřebovala jsem vědět, kde budeš, aby ses mi neztratil, aniž bych tě musela pronásledovat. Zavolala jsem tvé matce a řekla, že jsem tvoje známá, jen proto, aby si se mnou chvíli povídala a já mohla napodobit jejích hlas. Přišel si, značka z tebe mezitím celý den vysávala životní sílu a uvedla tě do bezvědomí v tu nejvhodnější chvíli. Zápěstí jsem si rozřezala jen proto, že kdybych tam označení nechala, zabilo by tě to. Nechtěla jsem tě zabít, chtěla jsem si ještě někdy později hrát, jako jsem to udělala předtím... Vlastně šla značka odstranit i jen mojí pouhou vůlí, ale chtěla jsem se zabavit. A důvod proč jsem si tě vybrala je jednoduchý. Jsi Keijiho spolubydlící." „Mrcho...," zamumlal jsem a nahmatal na zemi skleničku, kterou jsem předtím upustil. Z posledních sil, jsem ji uchopil a praštil skleničkou do hlavy mé trapitelky.