Spolubydlící

Část 25

„Už budu muset končit a Hikaru... Miluji tě," Jiro típl telefonát. Do očí se mi hrnuly slzy, ne ze strachu, či zhnusení, ale Jiro udělal něco, čím otevřel jakousi schránku ve mně, do které jsem uzamykal všechny svoje pocity a nahrazoval je těmi, které mi přišli vhodné, nebyly pravé. Snažil jsem se nápor všech těch pocitů vydržet, jenže... jak to mám zvládnout? Sedl jsem si na postel, protože jsem cítil, že bych se brzo zhroutil a otočil se hlavou ke zdi. Ještě na chvíli jsem zatnul zuby, abych mohl mluvit. „Keiji... mohl bys tak na hodinu, dvě, odejít... prosím..."

Zdálo se, že se s Hikaru něco děje, znejistil, znervózněl, nebo tak něco. „Keiji... mohl bys tak na hodinu, dvě, odejít... prosím...," zeptal se mě. To jdou nějak rychle na rande, ne? Chce uvolnit pokoj, takže to tu nejspíš budou dělat. To že jsem odpanil jeho prdel, neznamená, že chci, aby to dělal ještě s nějakým chlapem... Třeba to není chlap... třeba je to ženská. Ani to mi nedělalo radost, ale pořád to byla lepší představa. Určitě je to ženská... Hikaru sám o našem sexu prohlásil, že to byl úlet, což se mi nelíbí, ale co s tím. Není na chlapy a nemůžu mu bránit spát s ženskýma. „OK...," sám sebe jsem udivoval. Proč to dělám, proč to do prdele dělám! Vzal jsem si klíč, bundu a mobil a odešel.

Neměl jsem ponětí, co budu dělat. Nevzal jsem si sebou ani žádný peníze... do prdele! Teď už se tam vracet nebudu... nebo možná..., když je to jen pár minut co jsem odešel..., ne nebudu se vracet. Nikdy jsem si města, ve kterých jsem byl, moc neprohlížel, nebyl na to čas, musím se často stěhovat, aby si někdo nevšiml... Nevšiml toho, že se po městě poflakuje hladový upír, ale teď nemám co dělat. Začal jsem procházet mezi ulicemi a uličkami.

Po tom, co Keiji odešel, jsem se ještě chvíli držel,pak už to ale prostě nešlo. Praštil jsem dlaněmi do zdi. Pocity mě ničily,slzely mi oči, byl jsem naštvaný a zároveň se smál. Vstal jsem z postele a kopl do ní, přitom jsem se ještě pořád smál a z očí mi ještě pořád skapávaly slzy. Nestačilo mi to a povalil jsem stolek u gauče. Všiml jsem si vedle něj zmuchlaného oblečení. Rozesmál jsem se ještě víc a klesl na kolena.S největší pravděpodobností jsem vypadal jako nějaký psychopat, jenže...pohled na zmuchlané oblečení, byl jen dalším důkazem, že jsem spal s Keijim, z čehož vznikly další pocity, které jsem do sebe dnes uzavřel a teď se draly na povrch. Praštil jsem sebou na záda, moje mysl to nezvládala..., během smíchu jsem se natahoval pro oblečení. První do ruky mi padly kalhoty, byly nějak těžké. Vzpomněl jsem si na lahvičku, kterou mi Jiro věnoval. Šáhl jsem do kapsy, vážně tam byla. Můžu být rád, že je z plastu, jinak by mohla být rozbitá. Otevřel jsem ji a napil je, chutnalo to jako obvykle hrozně,ale kdykoliv jsem si toho lokl, měl jsem potřebu se napít ještě, následoval druhý a třetí lok. Zašrouboval jsem lahvičku, i když jsem si ještě chtěl dát,ale díkybohu jsem měl dost vůle. Dal jsem ji do svojí skříně a na místo toho vytáhl z balíčku jednu cigaretu a zapalovač. Kouření v budově internátu bylo zakázáno, ale... každému by to bylo v takové chvíli jedno.Sedl jsem si k oknu a otevřel ho, smích mě konečně přešel, zapálil jsem si a přišlo nekonečné obviňování sebe samého spojené s lítostí. Dokouřil jsem a na chvíli se vzpamatoval, musím to i hned zastavit, zase zavřít tu schránku,ještě nejsem připravený nést svoje pocity, nehledě na to, že mám dojem, že jestli je zase rychle neuzamknu, tak všechny vyprchají a už neubudu schopen nic cítit, v nejhorším případě ani pocity hrát. „Kurva," zařval jsem a shodil sám sebe na zeď. Už se mi to jednou stalo, že se otevřela moje takzvaná Pandořina skříňka. (Pro ty kdo neví, co je to Pandořina skříňka. Je to nádoba naplněná nebezpečnými věci (impulzy, touhy, emoce), které mají zůstat v nádobě,v překladu skryté.) Tehdy mi pomohla bolest, protože jsem se soustředil na něco jiného. Jistě bolest je taky emoce, ale v tom to právě spočívá. Když si nepřipustím psychickou bolest, ale jen fyzickou a budu se soustředit jen na ní,všechno bude zase v pořádku. Sedl jsem si vedle postele na zem, asi jsem před tím neměl pít ten utlumovák.... Za chvíli budu zdrogovanej a nevím, jestli bych to byl v takovém stavu schopný zvládnout. Nadechl jsem se a zase se chvíli smál. Byl tu jeden ověřený způsob, jak se nechat trpět aniž bych přitom ztratil nějak moc krve, jen trošičku. Stoupl jsem si a otevřel skříň, tu krabičku jsem vozil všude..., bylo nebezpečné ji sebou mít, protože v ní byla spousta špatných věcí. Myslel jsem si, že už ji nikdy neotevřu, ale stalo se.