Spolubydlící

Část 23

Seběhl jsem ze schodů a musel jsem si dát přestávku, bože... to jsem fakt tak slabej! To mě sere, zase jsem se rozběhl, ale někdo mě chytil za tričko, málem jsem tam sebou švihl. Do prdele, takže mě chytili, chtěl jsem člověku za mnou uštědřit ránu, abych mohl utéct, ale ozval se známý hlas. „Hikaru," byl to hlas Marka. Odvede mě zpátky nebo mě nechá jít? „Pusť mě," pustil mě. „Hikaru, ty jsi utekl z nemocnice?" „Ne." „Bože, ty jsi fakt něco... Utečeš z nemocnice, když ti dávají krevní transfuzi. Kdyby se tě snažili zabít, tak ten tvůj úprk pochopím, ale... bože. Tak si nasedni... odvezu tě a žádný protesty, můžeš být rád, že tě neodvedu zpátky." Následoval jsem ho do auta. „Takže, kam jedeme?" Dal jsem mu adresu internátu. „Ty máš teda odvahu... zdrhnout z nemocnice," smál se. „Víš, že mě kvůli tobě vyslýchali? Ptali se na tvoje jméno, jenže to celý neznám. Pak jestli jsem nějaký tvůj příbuzný, jestli doma netrpíš domácím násilím a podobně... Ani se nedivím... Taky bych se na to vyptával, vypadáš jako boxovací pytel." Podrážděně jsem zamručel: „Promiň." „Co, neslyším tě," zase se smál. „Že se omlouvám," zvýšil jsem hlas. „Pořád tě neslyším," pořád se smál. „Opakovat to už nebudu." „Dobře." Usnul jsem v autě.

„Hikaru, vzbuď se. Už jsme tady." „Ne, ještě chvíli," zavrčel jsem. Mark vyšel z auta a otevřel u mě dveře. „Vstávej, nebo tě odnesu." Nereagoval jsem na jeho varování. Vzal mi tašku a hodil si mě přes rameno. „Vole, co děláš?" zakřičel jsem, když jsem se konečně tak nějak probral. „Takže už se nám princezna probudila?" „Jo a nejsem princezna, tak mě pusť." Položil mě na zem. „Ještě mi dej tašku." „Ne, vezmu ji." „Hele já fakt nejsem holka!" „Když už jsi nezůstal v té nemocnici, tak si aspoň nech pomoct ode mě." Přestal jsem odporovat, věděl jsem, že by mi to bylo k ničemu. „Hele, máš tu mobil?" „Ne." „Počkej chvíli," zaběhl si do auta. „Na... tady máš moje číslo. Nechci po tobě to tvoje, stačí mi, když si uložíš to moje. Kdyby se ti něco stalo, tak mi zavolej. Takže si to číslo ulož do mobilu, jasný," u poslední věty zvýšil hlas. „Jo, OK," vzal jsem si od něj papírek a schoval ho do kapsy. Vešli jsme do budovy internátu a šli nahoru po schodech. Vyšli jsme do nejvyššího patra, kde jsem měl pokoj. „Kdybys řekl, že bydlíš úplně nahoře, tak bych tě tam odnesl." „O důvod víc ti to neříct," odpověděl jsem mu. Zasmál se. „Tohle je můj pokoj, už mi můžeš dát tašku." „Dobře," podával mi tašku a přitom mi dal pusu mezi ještě pořád trochu mokré vlasy ze sprch. „Co to bylo?" „Na rozloučenou, princezno. To je přece běžné."

Seděl jsem na posteli a najednou uslyšel hlasy, přede dveřmi pokoje. Byl to Hikaru a ještě někdo. „Co to bylo?" řekl Hikaru. „Na rozloučenou, princezno. To je přece běžné." To mě zarazilo, co se tam děje, proč někdo Hikaru říká princezno. „Na rozloučenou?" „Ano. Kdybys někam potřeboval odvést, stačí zavolat." „Jo, díky a promiň, že jsem tam usnul. „Ne, klidně přede mnou můžeš spát, nevadí mi to." Dobře, teď už jsem se neudržel, žárlil jsem. Otevřel jsem dveře a vtáhl Hikaru dovnitř, padl mi přímo do náruče.

Ještě chvíli jsme si s Markem povídali, když mě Keiji najednou, úplně bez varování, vtáhl dovnitř pokoje, padl jsem mu přímo do náruče. Kdyby se mi tohle stalo s Markem, jen bych ho odstrčil, pořád tímhle způsobem vtipkoval, ale Keiji byl něco jiného, spal jsem s ním. Začal jsem sebou šít tak moc, až jsem mu z náruče vypadl na zem. Keiji se na mě chvíli díval.

Hikaru se začal sevření v mé náruči bránit a spadl na zem. Chvíli jsem se na něj díval. Reagoval by stejně, kdybychom se spolu nevyspali, nebo takhle reaguje jen proto, že jsme se spolu vyspali? „Hikaru, buď na sebe víc opatrný," ozval se ten chlap. Podíval se na mě a pohledem mi vyhlašoval válku. Musím si na něj dávat pozor. „Dobře," odpověděl Hikaru. „A zavolej mi," řekl to naschvál, aby mě ještě víc naštval, bylo to jasné podle toho podlého úsměvu. Odpověděl jsem za Hikaru: „To tak," zabouchl jsem. „Keiji co se děje?" ptal se Hikaru. Za dveřmi jsem uslyšel úsměšek. „Nic," odsekl jsem, „jen jsi byl dlouho pryč." „Keiji kolikrát mám říkat, že jsem v pořádku." Neodpověděl jsem mu. Mohl to říkat, kolikrát chtěl, ale stejně mu to budu věřit, až já sám budu chtít.

Vytáhl jsem ze skříně košili, kterou jsem si přes sebe oblékl, nepotřeboval jsem, aby si Keiji nebo Jiro všimli vpichů od jehel.Víc otázek, než mají teď, už bych nezvládl, na některé z nich ani já sám neumím odpovědět. Zazvonil mi mobil, byl hozený pod polštářem jako obvykle.Dávám si ho tam už od chvíle, co jsem dostal svůj první. Na obrazovce byl napsán Jiro, zvedl jsem ho. „Ahoj, co potřebuješ?" „Ahoj Hikaru... Chci ti něco říct... Je to důvěrné, takže bych ocenil, kdyby to nikdo neslyšel... „Dobře."Ztišil jsem si zvuk, i když už tak by to nikdo vedle mě nemohl slyšet. „Začnu od začátku, tak mě nech mluvit."