Spolubydlící

Část 11

Od té doby co přišel, nechtěl nic říct, tajil, co se stalo. Věděl jsem, jak ho donutit mluvit, ale Jiro by to nedovolil a nabídl se místo něj. Odešel z kuchyně a ozvala se rána, asi zase spadl, přiběhl jsem za ním, ale Jiro tam byl několikrát rychleji. Sbíral se ze země a Jiro mu pomáhal vstát, bylo komické, jak mu nešlo se postavit na nohy. Vzal jsem ho pod pažemi a postavil ho zpátky na zem. „Sorry...," zase se usmál a pokračoval v dělání čaje. „Jsi v pořádku?" „Jiro, kolikrát ti mám říkat, že ano," zasmál se a vlasy mu po pár přejetí rukou rozcuchal ještě víc. „Tady je čaj," řekl, když chtěl Jiro ještě něco namítat. „Zapomněl jsem se zeptat. Chceš taky čaj Keiji?" Štval mě..., tím úsměvem, který používal jako zástěrku. Zavrtěl jsem hlavou. „Keiji, jíš a piješ ty vůbec něco? Zatím jsem tě neviděl jíst. Máš hlad? Budu teď vařit. Včera jsem s Jirem kupovali nějaké jídlo." „Jdeš si tak leda lehnout, nebo ještě líp, do nemocnice. Někdo by tě měl zkontrolovat... máš asi vadnej mozek, když chceš v tomhle stavu vařit," musel jsem mu to říct. Lidi jsou prostě křehcí, a kdyby pak někde kvůli zranění zařval, tak by to Jiro nezvládl a ztratil bych to, čím ho můžu ovládat. „OK, půjdu tam." „Cože?" nepobíral jsem, co právě řekl. Nedivil bych se, kdyby souhlasil s tou postelí, ale že půjde rovnou do nemocnice... To jsem vážně nečekal. „Že půjdu do nemocnice," zopakoval.

Keiji mi navrhl, že bych měl jít buď do postele, nebo do nemocnice, se kterou jsem i hned souhlasil. Neměl jsem v plánu tam doopravdy jít, ale potřeboval jsem jít ven a věděl, že mě nepustí. Potřeboval jsem něco zjistit o včerejšku. Jiro se najednou rozběhl ke gauči a ze země zvedl jakousi lahvičku a podával mi ji. „Chtěl jsem ti to dát už včera, ale nějak se to nepodařilo. To byl ten důvod, proč jsem tě tu nechal prvně samotného. Včera mi tam vypadla z ruky..., ale není rozbitá, neboj se." Podíval jsem se, co to je. Tohle léčivo jsem znal..., díky době, kdy jsem byl prakticky pořád na drogách a podobných věcech. „Jiroo...," protáhl jsem jeho jméno s pobaveným úsměvem na tváři. „Kde jsi to sehnal," zeptal jsem se. „V lékárně..., přes známosti." „Hm..., když se to nechá zahřát v baňce a páry se nechají zachytávat do další a potom...," začal jsem jim tam, aniž bych chtěl, vysvětlovat složitý recept, jak se z toho dají udělat drogy: „... tak je z toho pak dobrej matro...," než jsem dořekl to slovo „matroš" zarazil jsem a vzpamatoval... Bože, co jim to říkám... „Díky Jiro, teď to nepoužiju, není k tomu důvod. Kdyby se mi něco stalo, tak se mi to bude hodit," nahodil jsem klasický úsměv a šel si pro bundu. „Ty fakt jdeš do nemocnice?" zeptal se Keiji. „Samozřejmě, jinak byste mi nadali pokoj. Nic mi není, tak vám to chci potvrdit," namluvil jsem jim.

Vzal jsem si bundu a kšiltovku, nepotřeboval jsem, aby všichni viděli můj xicht. Lahvičku jsem si hodil do kapsy, pak ji někam schovám...

Zamířil jsem přímo do zadní části parku, teď byl den, takže tam bylo už světlo. Přišel jsem tam a krom krvavé louže, tam nebylo nic, co by mě navedlo na nějakou stopu. Vytáhl jsem mobil a zavolal na číslo, ze kterého mi včera volala matka. „Volané číslo neexistuje, prosím zkontrolujte...," zavěsil jsem, nepotřebuji tu větu slyšet celou. Zavolal jsem matce na číslo, pod kterým jsem ji měl vždy uloženou. „Volaný účastník se nehlásí, číslo je buď vypnuté, nebo nedostupné, opakujte volá...," zase další kecy, který nepotřebuju slyšet. Zavolal jsem otci. Hovor přijal. „Ahoj Hikaru, zavolej mi prosím později, teď nemám čas. Jedu do práce." „Ne, vlastně už nic nepotřebuju," řekl jsem a hovor típl. Jeho hlas zněl mile jako obvykle, kdyby se matce něco stalo, byl by nervózní a pravděpodobně by mi už dávno volal, nebo mi to teď řekl. Neodešel by do práce, aniž by od ní nedostal svačinu a pusu na tvář. Kdysi tomu tak nebývalo, nad tou myšlenkou jsem se musel zasmát.

Možná jsou tu někde kamery... mohl bych z nich zjistit víc... Mám kamaráda, který by pro mě ty záznamy možná mohl získat. Zavolal jsem mu.