For Luna

Prolog

Byl úsvit.
Štiplavý, horský vzduch se špatně dýchal. Zařezával se do plic jako žiletky do masa.
Vysoké hory čněly nad hustým lesem a byly jeho němými, silnými strážci. Ty nejvyšší vrcholky byly pokryty bělostnou čupřinou sněhu. Zbytek se střídal s barvami popelavě a ocelově šedé. Níže se sem tam naskytla šance pohledět na menší křoviska či Borovici Kleč. Větší kameny byly pokryty navlhým mechem a ty menší tenkou vrstvou lišejníku.
Za obzorem vysvitlo slunce a svým zářivým paprskem osvítilo tuto nádhernou scenérii. Ačkoliv slunce svítilo, nehřálo. Alespoň ne natolik aby se nějak výrazněji změnila teplota.
Hloub v lese bylo šero. Sluneční paprsky se nedokázali prodrat zkrz rozsáhlé koruny stromů. Těsně nad zemí se roztahovala bílá mlha jenž svou hustotou připomínala rozlité mléko a dodávala tak všemu tajemné byť dalo by se říci až strašidelné vzezření.
Stromy mlčeli ani lístek se nepohnul, ptáci nezpívali, brouci se zalezli schovat.
Bylo hrobové ticho.
Jako ticho před bouří, přesně takové bylo.
Jakoby les něco očekával.
Nebo spíše někoho.
Najednou se ozvalo táhlé zavytí a vzápětí jehličím tlumený dusot tlapek.
A bouře začala...
Mezi stromy se prosmýklo hbité, vlčí tělo. Byl to pouze mžik oka a už to bylo pryč.
O pár chvil později se stejným místem prohnali další čtyři vlci. Tři z nich stejně mrštní a hbití jako první vlk, čtvrtý už tolik ne. A to byl důvod proč plnou rychlostí vrazil do stromu a mrtvý, s roztříštěnou lebkou skončil opodál.
Vlk v čele byla vlastně vlčice. Vskutku nádherná vlčice. Ušlechtilá hlava počínaje špičatými oušky a konče černým čumákem, byla nyní nakloněna dopředu k vyvinutí větší rychlosti. Na čele vykukovaly dvě heterochromické oči. Jedno bylo jantarové a ukazovalo její mírumilovnost, čistotu a nevinnost její duše. To druhé mělo barvu ledové modři. A narozdíl od jantarového, vyzařovalo tohle pravý opak. Při pohledu do něj jste viděli její divokost a nespoutanost, krutost a její poznamenanou duši. Kdysi byly obě oka stejná, nevinná, naivní. Ale nyní už je takové pouze jedno.
Mandlovité oči byly orámovany hustými řasy které teď zběsile mrkaly ve snaze rozehnat námahou vytvořené slzy.
Dlouhé, pootevřené čelisti odhalovaly bělost a ostrost jejích tesáků.
Hlavu podpíral huňatý krk taktéž natažen kupředu.
Celé její tělo bylo hustě nasrstěné a barvy střídalo jako ponožky.
Někde byla srst ocelově šedá, jinde zrzavá, rudá, černá, bílá nebo hnědá. Zkrátka ty nejroztodivnější barvy.
Její svaly se třásly vyčerpáním, každý skok který je donutila provést byl o něco kratší a kratší. Velké tlapky bojovaly o život stále méně statečně.
Vůle bylo to jediné co jí pohánělo kupředu.
Věděla že když zpomalí zemře.
Ozvalo se další zavytí, tohle však bylo blíž než si byla ochotna připustit.
Les byl řidší a řidší.
To ji donutilo bolavé svaly ještě o něco zrychlit.
Pod packama ucítila první kameny.
Měla chuť radostně zavýt nebo si alespoň poskočit. To by ale nemohla být na pokraji vyčerpání.
Za sebou slyšela jejich namáhavé funění. Také byly unavení.
Před vlčicí se objevil první skalní výčnělek.
To byl její orientační znak.
Prudce zatočila do strany a málem napálila do stromu.
Na poslední chvíli se mu stačila vyhnout a prudce se o něj otřela bokem.
Díky adrenalinu který jí koloval v žilách to ale ani nevnímala.
Ozvalo se další zavytí, tentokrát znělo zmateně.
Prchající znovu zatočila.
Před ní se rýsovaly hory v celé své kráse.
A za k nim vedla úzká téměř neviditelná cestička, kdyby jste nevěděli kde je, těžko by jste ji našli.
Vlkodlačice se rozběhla po ní, věděla že o kus dál skýtá mnohá nebezpečí, ale musela tam jít.
Kvůli svému vlastnímu přežití.
A když ji hory pohltily zaposled zaznělo zavytí.
Vytí rozzuřených lovců, které přelstila vlastní oběť.

Bububu😂😂
Takže toto je Můj úplně první příběh.
Raději se k němu nebudu vyjadřovat doufám že se bude líbit. 😆😆