For Luna

12. kapitola

Posadila jsem se.
Opatrně a váhavě, i přesto se mi trochu zamotala hlava.
Přece jen, byla to poměrně dost velká šlupka.
,,Tys jí.." zeptala se bloncka přiškrceně.
,,Ne spí, ne na dlouho. Ahhh.." Zasténala jsem bolestí.
Tohle bylo jako kocovina.
Vy svině! Moje lebka není staveniště aby ste mi tam vrtaly sbíječkou.
Hlava mi solidně třeštila.
A ne.
Nebylo to vůbec, ale vůbec nic příjemnýho.
,,Takžee si v pohodě?" Zeptala se.
Jasně že jsem!
Taky proč bych nebyla!
Vždyť mě jenom zmlátila šílená ženská, zformulovala jsem kouli magie v dlani a nakonec jí s ní poslala do hlubin bezvědomí. Jo! A ještě abych nezapomněla! Na ksichtu se mi rýsuje ošklivej flek a v mozku mi ustavičně dolují trpaslíci bůh ví co.
,,Jo v pohodě." Mile jsem se usmála i když jsem měla chuť zabíjet.
Přeci.
Je potřeba si dělat přátele no ne?
Nick mě bez řečí vzal do náruče.
Znovu.
,,Hele já umím chodit!" Ohradila jsem se.
,,Chodit možná jo, ale nezabít se na každém kroku? Tak to už je jiná maličká!" Zamručela jsem nad přezdívkou kterou mi věnoval.
Není to pravda!
Nejsem maličká...
Uraženě jsem nafoukla tváře.
,,Postarej se o tu mrchu Zacku." Houkl na zrzavce můj očividně permanentní nosič.
Za zády bylo slyšet pouze nespokojené brblání a Ellin tichý smích.
Hned za parkovištěm se nacházel Alfův dům do kterého jsme zřejmě mířily, po vyšlapané cestičce která vedla až k velkým, dubovým dveřím, jsme potkali několik vlkodlaků a vlkodlakyň. Muži byli do půl pasu nazí a na jejich snědých, svalnatých hrudích se leskl pot. Když jsem se na ně se zájmem ohlédla můj únosce mě se zaťatými čelistmi upozornil na skutečnost, která se mi stále přespříliš nezamlouvala.
Že jsem jeho.
Jenom a jenom jeho.
Poté jsem se za nimi ohlížela a hraně vzdychala nad jejich vypracovanými břichy už jenom proto, že to mého alfu štvalo.
A mě to bavilo.
Hroznatáncky mě bavilo, jak mu tvrdou rysy v obličeji, jak s každým mým obdivným pohledem který jim věnuji stahuje obočí stále víc a víc k sobě. Jak kdykoli se na mě někdo byť jen podíval přitáhl si mě majetnicky blíž k sobě.
Byl rozkošný.

Mé čichové buňky, zaregistrovali něco, co jsem vždy tak milovala.
Něco, co mne nikdy nezradilo a milovalo stejně jako já.
Jídlo.
Mé milované jídlo.
Náhle bylo veškeré mužstvo zapomenuto.
V mžiku jsem se začala Nickovi kroutit v náručí, poháněna nesnesitelným hladem.
Myslím že mi po tváři tekla slina. Nebyla jsem si jistá, upnula jsem se k jediné myšlence.
Najíst se.
Ať to stojí co to stojí.
,,Hej, Hej Mio co to sakra vyvádíš?" Zmatkoval.
Ještě párkrát jsem s sebou trhla než jsem se uklidnila.
Nasadila jsem výraz trpícího štěněte a tiše fňukla.
,,Já mám hlad." Zaskuhrala jsem.
Chvíli na mě nevěřícně hleděl a pak se z plna hrdla rozesmál.
,,Ty mě nepřestáváš překvapovat maličká." Uchechtl se a vydal se směr předpokládám kuchyně. Objala jsem ho rukama kolem krku a nadšeně mu zavýskla do ucha.
Chovala jsem se jako dítě!
Ale...
Koho to zajímá?
Já měla hlad jako vlk!

**

,,Mio!"
,,Mio okamžitě to pusť!"
Zakňučení.
Nene nám to chutná! Ty to pusť!
,,Mio to není všechno pro tebe!" Zavrčel.
Teď už jo.

Hned co mě donesl do jídelny jsem se přeměnila a moje vlčice se rozhodla najít si jídlo. Vběhla do kuchyně, kde byly asi čtyři kuchařky a z mrazáku jim ukradla pořádnou flákotu masa. Zřejmě to byl něco jako los, no každopádně si vyhlídla potravu největší a nejchutnější.
Nick nebyl nadšený.
Když se usadila na zem a zacákala krví kus bílé podlahy, kuchařky začaly zděšeně naříkat.
Nezajímaly ji, ona měla jídlo.
Když ji alfa doběhl vzal, maso do rukou, že ho dá zpátky a přitom jí dost nadával.
Jenže to by ho musela nejprve pustit.
Secvakla zuby pevně k sobě, zadní běhy pevně zapřela do země a odmítala se hnout.
,,Mio já tě do toho mrazáku zavřu i s tím masem!" Teď už byl dost naštvaný.
Propálila ho pohledem a se svou kořistí prudce trhla k sobě.
Ustoupil krok k ní.

Vnukla jsem jí nápad.

Trhla ještě jednou.
Nick stál právě na té mokré, jistě klouzavé krvi. V ďábelském úsměvu odhalila tesáky a trhla potřetí.
S co největší silou.
Našemu alfovi to podklouzlo a on se setkal se zemí.
Důvěrněji.
Těsně před tím však stačil flákotu pustit aby mohl pád zbrzdit rukama.
To byla její chvíle.
Ještě pevněji sevřela maso a plnou parou se rozběhla k východu. Na dlažbě jí to dost podkluzovalo, ale podařilo se jí to proběhnout bez úhony.
Za sebou slyšela Nickovo sprosté klení a nadávky mířící na její osobu.
Vyběhla ven a málem podrazila nohy nově příchozímu. Oběhla větší budovu v které ukořistila tento nádherný kousek a schovala se za křovím.
Rychle trhala a jedla až měla krvavý celý obličej.
,,Mio! Ty mrcho naval to maso!" Uslyšela kousek od sebe.
Bylo načase se přemístit.
Nadhodila si už podstatně menší kousek do pusy, pevně jej sevřela a znovu se rozběhla.
Nickův hlas se ozýval z prava, takže utíkala za ním.
Pohled na něj byl k popukání.
Na šedém tričku se rýsovaly veliká, červená skvrna.
Jeho obličej připomínal bouřkový mrak. Když jí spatřil, ulevilo se mu.
A když si uvědomil že k němu běží na rtech se mu usadil samolibý úsměv.
Ten však neměl dlouhého trvání. Když  nezpomalovala, právě naopak, ještě zrychlila, došlo mu co chce udělat. Bylo však pozdě.
Sklopila hlavu, lehce se předkem skrčila a v plné rychlosti mu podkosila nohy. Ani nestačil zpozorovat co se děje a už byl na zemi a ona opět fuč.
Přesněji se rozutíkala do alfova domu, kde právě někdo otevíral dveře.
Uvelebila se v obýváku, tuším a na bělostném, jistě drahém koberci, dojedla svou vynikající snídani.
Pod ní se tvořil, nepravidelný, červený kruh.
Nick bude mít radost! Vybarvila mu ten ničím nezajímavý kobereček, na mnohem extravagantnější barvu!
Jo, ten bude mít radost.

************************************

Bububu 👻👻👻
Chudák Nick 😂 Další kapitolka, dneska taková odpočinková 😌