For Luna

3.kapitola

Ježíšku na křížku...
Pomoc...
Já právě uviděla padlého anděla..
Ne.
Anděla ne.
Způsob jakým se usmíval rozhodně nebyl andělský.
Vlastně on celý vypadal jako zhřešení samo.
A mě z toho trnuly všechny svaly v těle.
Uhraničivý pohled který do mě zabodával, donutil mé potní žlázy začít fungovat na plné obrátky.
Donutil se mé srdce kompletně zastavit, jen aby se o sekundu později mohla zběsile rozbouchat vhánějíc tak přebytek krve na místa kde jsem to nyní doopravdy neoceňovala.
Jako třeba do mých tváří.
A z mého mozku zůstala jen kaše.
Rozbředlá kaše naprosto neschopná fungovat.
A to se mi sakra nehodilo.
Ne když znovu promluvil.
,,Copak kočko, ztratila si řeč?"
No do prdele.
Jeho hlas bych mohla pojmenovat hned několikatery přirovnáními.
Hluboký, chraplavý, melodický, smyslný a zatraceně podmanivý.
Ten jeho hlas nutil všechny moje chloupky na těle, postavit se do pozoru.
Ostře jsem se nadechla když se jeden koutek těch jeho zasraně plných rtů zvedl do pokřiveného úsměvu.
Vytvořilo mu to na tváři ďolíček, který se svou roztomilostí naprosto neshodoval s ostrými lícními kostmi.
Rozpustile rozcuchané, delší vlasy trčely do všech stran a vytvářely tak dojem, že ani všechny laky, tužidla či gely by je nedostaly pod kontrolu. Ta divokost a nespoutanost z nich doslova sršela. A já měla tušení že se tak přibližovala charakterem svému majiteli.
Byly tmavé.
Tmavé, jako hořká čokoláda a já měla skoro chuť se přesvědčit zda chutnají opravdu tak dobře, jako si myslím.
Spadaly mu do tváře a dokonale zakrývaly jeho čelo.
A to bylo sakra žhavý.
Můj pohled se přesunul na jeho tělo.
Výška asi sto devadesát centimetrů.
Jo, se svými poctivými sto šedesáti centimetry se vedle něj budu úplně ztrácet.
Postava jako modela.
Široká ramena, dokonale vypracované břicho, které to černé tričko ještě podtrhovalo, svalnaté ruce na kterých byly jasně vidět vystouplé žíly, dlouhé nohy, a sice jsem viděla jenom kousek, ale také jistě dokonalý zadek.
Ten pohled jakým mě propaloval...
Pano Mario matko boží...
Ten intenzivní zelený pohled.
Duhovky měly barvu podobnou jehličí, jen tisíckrát krásnější.
U zornice jsem myslím dokonce zahlédla zlatavou.
Oči lemovaly jako věrní strážci, černo-černé, husté řasy a dodávaly jeho pohledu na hloubce.
Byly dechberoucí.
A já se v nich pomalu ztrácela.
Ty oči mě uhranuly a poté si mě pomalu ale jistě podmaňovaly.
A já v nich tonula.
Mou pozornost odvedlo jeho zvedající se obočí.
Tmavé, jako jeho vlasy a husté.
Jedno z nich se pobaveně zvedlo.
A tak mi připomenulo rovnou tři skutečnosti.
První, tohle gesto bylo neskutečně sexy.
Druhá, uvědomění že ho tady naprosto úchylně očumuji.
A za třetí, na něco se mě ptal.
Ale na co, to už bylo záhadou.
Vysloužil si můj nechápavý pohled.
Tiše se zasmál a způsob jakým to roztřáslo jeho rameny mě zanechávál všechno, jen ne chladnou.
,,Vypadáš neuvěřitelně roztomile když jsi dezorientovaná" hlesl pobaveně.
Já se zamračila.
Tak to teda ne.
Ze mě si chlapeček srandu dělat nebude!
Prudce jsem si stoupla za účelem mu jednu trefit.

Že to nebyl dobrý nápad mi došlo až když jsem se válela na zemi.

A on se znovu rozesmál.

Sexy ne sexy ten chlap je kretén.

,,Haló, dáma v nesnázích!" Zasyčela jsem na něj ironicky.
On se však jen znovu rozesmál a pobaveně sledoval jak se hrabu do stoje.
Až když jsem stála relativně rovně, opírajíc se o postel, odpíchl se od svého místa u dveří.
Ten jeho sebevědomí postoj mě dostával do kolen, raději jsem se opět posadila.
Přikráčel ke mně a já si teprve teď všimla že něco drží v ruce.
Konkrétněji oblečení.
Hodil mi to na hlavu a bez zájmu odvětil: ,,Obleč si to, pak přijď dolů"
Ha to víš že jo.
Nevinně jsem na něj zamrkala a kývla.
Takovej velkej spratek jako ty mi nebude diktovat co mám a nemám dělat.
Spokojeně se usmál a odešel, při odchodu nezapomněl demonstrativně třísknout dveřmi.
Vzala jsem ty hadry co po mně hodil do ruky, byly to jakési krátké, bílé, rozevláté šaty.
Dost nepraktické, alespoň pro mě a můj nynější plán.
Jaký plán?
Zdrhnout.
Znovu, tentokrát pomalu jsem vstala, lehce se mi zatmělo před očima ale po chvíli to přešlo.
Opatrně jsem udělala první krok a když byl proveden bez komplikací, šla jsem se podívat k oknu.
Bylo to vysoko.
Nebyla jsem si jistá jestli bych pád přežila.
Váhala jsem.
Jít zpátky k tomu nafoukanci a riskovat že mě zabije, nebo skočit z okna a riskovat že mě to zabije.
Zvítězil instinkt.
Skočit.
Rychle jsem ze sebe strhala veškeré oblečení.
Nahá si klekla a zavřela oči.
Hluboce jsem se nadechla a zavolala ji. Svou druhou polovinu, své druhé já, svou vlčí sestru. Nechala jsem ji ať přijde, ať zachvátí každou buňku mého těla a donutí ji se přeměnit.
Mé tělo zachvátila příšerná bolest.
Téměř každá kost v těle se natáhla, zmenšila nebo jednoduše praskla, aby se uspůsobila novému hostiteli.
Každý orgán se měnil, vazy, šlachy.
A kůže, ta byla v jednom ohni. Celá popraskala, ale než se z pod ní stačila vyřinout krev, pokryla ji celou, huňatá srst. Od té nejjemnější a nejkratší, až po tu dlouhou, drsnější.
Rány se zacelily, orgány srostly, vazy a šlachy se upnuly ke kostem a ty se ustálily do jedné pozice.
Mia by měla vnímat všechnu tu neuvěřitelnou bolest, jenže její vědomí odplulo někam do pozadí a kontrolu nad tělem přebrala její vlčí sestra.

*

Hmm.. pachy, spousta pachů.
Cítím dalšího vlkodlaka, alfu.
Alfa? Co tu dělá alfa?
Jsme zvědavé, moc zvědavé.
Na něj.
Chceme se na něj podívat viď že ano?
Ne!
Ale no tak...
Pouze nahlédnout...
Ne!! Utéct hned!
Krásně voní...
Voní nám moc a moc...
Jako tabák, déšť a mentol.
Chceme si k němu přičichnout, třeba jej i ochutnat!
Ne! Utečeme!
Zvědavé zastříhání oušky...
Kudy? Kudy utečeme?
Oknem! A teď běž!
Vysoko! Moc vysoko.. Bojíme se!
Vlčí tělo se zkroutilo v bolestech.
Dobrá! Dobrá skočíme!
Mohutná vlčice se postavila na všechny čtyři, různobarevné oči upřela na velké okno před sebou. Uši v nelibosti sklonila těsně k hlavě, až se mezi huňatou srstí málem ztratily.
Přišla k oknu.
Tlapou si otevřela okno dokořán.
Ovanula ji vůně lesa.
Nervózně se ohlédla za sebe.
Skoč teď hned!
Naštvané švihnutí ocasu.
Vyskočila na parapet, přičemž jí drápy trochu zaskřípaly.
Ještě naposled se ohlédla za sebe než upřela pohled z okna.
Byl den.
Podle slunce asi poledne.
Adrenalin se jí vlil do žil, když vypočítávala, jak dopadnout.
Zadní nohy se jí napjaly.
Dech se zkrátil.
Tělo se natáhlo dopředu.
Přední nohy se skrčily.
A její tělo se prudce vymrštilo kupředu.
Vstříc novému dni.

*

Bububu👻👻
Nová kapča 😇😇