For Luna

15. kapitola

Potřebovala bych mozek.
Celkem by se hodil.
Jenže kde je?
Jo! Už vím!
Ty kravky mi ho vymlátily z hlavy.
Mé vlasy tvoří jakési tmavě hnědé, hnízdo, které se snad ani hnízdem nedá nazývat.
Většina se nachází v mé puse.
Je to nechutné!
Obličej mám celý rudý.
Vypadám jako rajče.
Kdyby rajče bylo tak červené jako já.
Proč se vlastně rajče jmenuje rajče?
Proč se třeba nejmenuje rajče okurka, a okurka rajče.
To je divné..
Hrabě mi.
Pomoc.

Ležela jsem na své posteli, s rukama a nohama doširoka roztaženými. Polštáře, deky a oblečení byly po celém pokoji. Nejdříve to byly pouze polštáře co jsme používaly, potom na obranu deky a nakonec jsme se uchýlily k oblečení. Přece jen, s kalhotkama přes oči se blbě mlátí.
Ell ležela na posteli vedle, v podobné pozici jako já. Jen Ria stále neměla dost. Ještě párkrát nás flákla polštářem po hlavě, ale když zjistila, že my už toho máme dost, někam zmizela se slovy.

,,Však já vám ještě ukážu." Upřímně jindy by mi tyto slova z její pusy nahnaly hrůzu, jenže teď jsem neměla sílu na nic. Tedy ani na to mít strach.

Naslouchala jsem zvukům a snažila se nabrat stracenou energii. Začínám mít dojem, že ji z nás Ria vysává.

Klapnutí dveří, neurčitý rachot, spokojené zavýsknutí, druhé klapnutí dveří, třetí, puštění kohoutku, tekoucí voda, čtvrté klapnutí dveří.

Můj mozek se už pomalu restartoval a právě zpracovával zvuky které slyšel společně se slovy které moje nová hnědovlasá přítelkyně pronesla. Nakonec podal informaci.

Chce na nás vylít vodu.

Bylo pozdě.

Chlad zaplavil celý můj obličej a mé tělo v automatické reakci vystřelilo do sedu, na pažích se mi objevila husí kůže cítila jsem jak se mi do žil vplavil adrenalin. Vzápětí jsem vedle sebe slyšela zalapání po dechu a ona sekundu později vzteklé nadávky, ke kterým jsem se okamžitě připojila, doprovázené Reiným smíchem.

Ell vypadala mimořadně vtipně. Z dlouhých, rovných, blonďatých vlasů, odkapávala voda, v obličeji byla rudá vzteky a její nosní dírky se prudce rozšiřovaly. Stačil jediný pohled na ni  a já věděla, že bude zle. Naší šprímařce to nejspíš také došlo a tak se rychle otočila a dala se na útěk. Neměla však šanci, bloncka ze sebe strhala oblečení a rychle se proměnila, já ji následovala. Rozběhla se za ní a ona, má holka, jí byla těsně v patách, netrvalo dlouho a předběhla ji. Ve vlčí podobě byla Ell drobná, pískově zabarvená vlčice. Ria se neproměnila jen s hlasitým smíchem, kterým jasně označovala svou pozici a tak jim umožňovala ji lépe sledovat, utíkala do lesa. Strom míhal strom a ona už ji skoro měla. Bloncku stratila už dávno. Nebyla dostatečně rychlá.
V hlavě už se jí rýsoval plán na pomstu. Předběhla uprchlici a v nejvhodnější moment se jí postavila do cesty. Ria byla nucena zastavit. Stále se smíchem se chytla rukama kolen a předklonila se.

,,Vy jste mi teda daly." Uchechtla se.
Nevím co jí to popadlo,  ale najednou měla moje vlčice tendenci, ukázat, kdo je tady pánem.
Zavrčela. Dost hlasitě a hluboce, přičemž použila svou vnitřní sílu. Hnědovláska se zarazila a navázala s ní oční kontakt, to bylo přesně to, na co čekala. Zavrčela znovu, tentokrát se v reakci na ní přikrčila.

,,Mio omlouvám se." Zašeptala najednou podivně plačtivě a ona přestala. Opatrně k ní došla a rýpla do ní čumákem. Ria vzhlédla. Moje holka vzala do zubů její pončo a přehodila jí ho přes krk. Uprchlice se na ní nechápavě podívala, ale když zjistila co Mia dělá zakňučela.

,,Né prosím né." Žadonila ale vlčice před ní jí jen nesmlouvavě propálila pohledem. Čumákem ukázala na její kalhoty a ona si je s povzdechem sundala a podala je různooké. Ta je chytla do zubů a poklusem se vracela do vesničky. Ell bude její pomstou nadšená pomyslela si.

**

Ria si stydlivě zakrývala tělo a ačkoliv byla stále ve spodním prádle, bylo vidět že chodit takhle odhalená jí není příjemné. Zatímco vlčici hrdě kráčející před nebohou holčinou to příjemné bylo až moc. Hrdě kráčela, s hlavou pyšně pozvednutou a s oblečením v tlamě. Bylo to komické a kdokoliv je potkal, okamžitě se rozesmál a přitom nechápavě kroutil hlavou. Dvojice si to mířila zpátky k chatce kde měli dnes přespávat. Tam totiž podle čuchu cítila Ell.
Našli jí v obýváku kde si s nezájmem četla neznámý časopis, už v lidské podobě. Když bouchly dveře, tak vzhlédla. Pohledem ukotvila nejprve na skoro nahé dívce a poté na vlčici.
Rozesmála se.
Asi se snažila i něco říct, nešlo to poznat. Smála se a smála.
Ria zrudla studem ještě víc a vzápětí se rozběhla do ložnice, kde se jak moje holka usoudila převlékala. Já si to mířila za ní se stejným úmyslem. Přeměnila jsem se a rychle se oblékla do šatiček které zůstaly v tom spěchu jenom tak pohozené na zemi. Kudrnatá hnědovláska mě propálila pohledem a odešla do obýváku za blonckou. Já nevěděla co dělat a tak jsem se rozhodla zajít na bojiště, nebo jak se to jmenuje. Cestou mě pozdravilo nebo na mě pokývalo hlavou pár vlkodlaků a já jim to opětovala.
Bojiště, neboli aréna jak jsem zaslechla z útržku jednoho rozhovoru, je asi čtyři chatky velký, ohrazený prostor. Je vysypán měkkým pískem a kousek za ohraničením byla budova, velká asi jako Nickův dům. Hádám že to byla tělocvična. Venku právě trénovala pár mužů a mezi nimi se procházel vysoký, holohlavý muž. Nosil se jako páv a jeho šedé oči zkoumaly každý milimetr bojujících. Občas křikl nějaký rozkaz a když promluvil, znělo to jako by burácely hromy. Strašidelně.

Když mě zmerčil trochu mi zatuhlo, ale nasadila jsem svou obvyklou masku, když jsem se cítila nejistá, nebo mě někdo nějakým způsobem ohrožoval. Masku chladné lhostejnosti, za kterou jsem skryla veškeré své emoce.

,,Jdete si zacvičit mladá slečno?" Zaburácel. Přemýšlela jsem. Kdybych šla zpátky do chatky, nudila bych se, tady mám šanci se trochu protáhnout, ostatně, už dlouho jsem to nedělala. Pevně jsem přikývla a přeskočila ohrazení. Nasadila jsem ladný krok a oplácela holohlavcovi tvrdý pohled.

,,Jmenuji se Tortilius."

,,Mia."

,,Zdvořilostní fráze si můžeme doufám odpustit, teď se vrhneme do boje, budeš cvičit tady s Alozem vyhovuje?" Neměla jsem odvahu říct ne, navíc mi to opravdu vyhovovalo. Bylo potřeba se nejprve rozcvičit. Kousek od nás se nacházelo dřevěné držadlo na kterém visely zbraně nejrůznějších druhů.
Já si vybrala dvě delší dýky. Vyzkoušela jsem jejich vyváženost a párkrát s nimi zkusmo zakroužila. Vyhovovaly mi. Ještě jsem si v rychlosti protáhla ruce a nohy a poté jsem oznámila že můžeme začít.
Alozo, byl vysoký, ale skoro vyhublý, zrzavý muž. Vlastně mi trochu připomínal Zacka, až na to že zrzek byl více nasvalený. Jako svou zbraň si vybral dlouhý meč.
Párkrát jsem po něm vyrazila, abych zjistila jeho slabiny.
Meč byl na něj příliš těžký a tak musel vynaložit dost síly, když mě chtěl udeřit. Také si příliš nechránil břicho a díky meči nebyl v bránění se mým útokům dostatečně rychlí.
Zkusila jsem agresivní techniku, rychle za sebou jsem ho sekala do různých míst, už se jen tak tak kryl a když jsem ho po necelé minutě, celého souboje zasáhla do stehna, Tortilius to ukončil.
Ani jsem se nezadýchala.
Vida, možná na tom s kondicí nejsem až tak špatně.

************************************

Bububu 👻👻👻
Omlouvám se za případné chybky 😌