For Luna

31. kapitola

Po večeři kam se Nick nečekaně nedostavil, jsem strávila nějakou tu chvíli s Ell a Riou. Povídali jsme si snad o všech blbostech co existují. Také jsem bloncce oznámila tu novinu ke které jsem Alfu přesvědčila. V tu chvíli se jí očka rozhořela novým životem a její paže si daly nový cíl. Udusit mě. Se smíchem jsem se snažila zpod jejího sevření dostat.

,,Notak Ell, dusíš mě!" Vykřikla jsem.
Ještě trochu svůj stisk zpevnila, ale nakonec přece jen pustila. Se slzami v očích se na mě vděčně usmála a řekla to jediné slovíčko které jsem chtěla slyšet.

,,Děkuju." Zašeptala a jedna slza se jí pomalu kutálela po tváři. Se spokojeným úsměvem jsem jí setřela a Odpověděla že nemá za co.

,,Jak ti to můžu oplatit?" Zeptala se a já se na ní zakřenila.

,,Chci čokoládu." Zasmála se a znovu mě objala.

,,Máš jí mít."

Když mě pustila chtěla jsem si povídat chvíli i s Riou, ale když jsem se rozhlédla, nebyla nikde k nalezení. Bylo to divné. Zmateně jsem nakrčila obočí a zeptala se na její podivný odchod bloncky.

,,Ria má dost namáhavou práci ve městě, čas od času takhle zmizí pracovat." Odpověděla lehce. Usmála jsem se na ni a pak jsme se s žertovným tlacháním vydali na jídlo. Snědla jsem celou misku polévky a uvažovala jestli nespořadám i další. Nakonec jsem s jistým sebezapřením další talíř odložila a věnovala mu poslední, lítostivý pohled.

,,Víš že jdeš cítil jinak?" Vyrazila ze sebe najednou Ell. Zmateně jsem se na ní podívala a poté se omluvně usmála. To doopravdy tak smrdím? No je sice pravda že jsem se už celkem dlouho nekoupala, ale je to opravdu tak strašné?

,,Promiň já se nestihla teď moc vykoupat a ta-..." větu jsem nedokončila, jelikož jsem byla bloncčiným vyjeknutím přerušena.

,,Ach pane bože to né! Samozřejmě že nesmrdíš! Jen je tvá vůně o něco pozmněněná,... Taková... Hmm počkej." Nechápavě jsem nadzvedla obočí a vzápětí se sebou celá trhla, díky Ell která přes celou jídelnu zařvala na Sierru ať sem příjde.

,,Sie, čuchni si k ní. Ze jde cítit jinak!" Vykulila jsem oči a vduchu bloncku nabodávala na kůl. Chtěla jsem dost razantně odporovat, dokonce jsem se i nadechovala, ale přerušilo mě hluboké nasátí vzduchu. Založila jsem si ruce na hrudi a na obě se zamračila.

,,Panebože." Vydechla najednou zrzka.  Obočí se mi snad ztratilo ve vlasech, jak jsem ho vytáhla nahoru.

,,Co?" Zeptala jsem se. Byla jsem čím dál tím víc netrpělivá. Ať mi sakra řeknou o co jde!
Sie se natáhla a vyhrnula mi tričko. Vzápětí položila své ledové ruce na mé břicho až jsem nadskočila. Co to Doprdele?!

,,Čekáš chlapce." Vydechla.

.....

.....

C...O...?

Co?!

Sakra cože?!

Brada mi spadla v úžasu a bulvy měly každou chvíli vypadnout z očních důlků. Cože?! Kurva! Vždyť já nemůžu být těhotná! To sakra že ne!

,,Ne." Můj hlas zněl podivně. Asi o tři oktávy výš než obvykle. Chraplavě a nevěřícně.

,,Jo." Přesvědčovala mě zrzka a najednou vykřikla přes celou jídelnu.

,,Luna čeká dítě!" Panebože. To ne ne ne ne. Prosím nee. Vždyť já nebudu dobrá matka. Jsem tak mladá!
Všechen ruch utichl. Veškeré pohledy se přesunuly na mě. Probodávaly mě zkrz na zkrz a já se pod nimi nevědomky přikrčila. Dlaně se mi potily a myslela jsem že omdlím. Zabiju je. Obě. A pak sebe.
Do toho hrobového ticha se najednou ozvalo nadšené zavýsknutí a sekundu později se ozvaly další. Někteří tleskali, jiní nadšeně pískali nebo hlasitě vykřikovali. Spustila se oslava. Děti, muži i ženy tancovali a mě vtáhli mezi sebe. Úsměvy prozářily jejich tváře a v celé místnosti zavládla radostná nálada. Všichni se smáli. Někdo v tom chumlu vlkodlaků začal vytleskávat melodii a přitom zpívat, ostatní se okamžitě přidali a hlasy se znásobily bylo to úžasné. Stála jsem v samém středu. Obklopena všemi těmi spokojenými tvářemi. Obklopena svou smečkou. Svou rodinou. A v té chvíli to přišlo.
Ten nečekaný pocit.
To uvědomění.
Ta mateřská láska ke všem přitomným.
I ke svému dítěti.
Najednou jsem ho nebrala jako prokletí, najednou to bylo požehnání.

Po tvářích se mi kutálely slzy dojetí, slzy ze všech těch silných emocí co ve mně vyvolávali. Zvedla jsem ruku do vzduchu a zvolala vlkodlačsky dítě.

,,Toría." A oni to po mě zopakovali. Jak nejhlasitěji dokázali, to zařvali nazpět. S širokým úsměvem a mokrými tvářemi jsem se ke své nové rodině přidala. Teprve teď jsem skutečně pocítila to pouto mezi námi.

Celý večer jsme protancovali, prozpívali, oslavovali. Celou tu dobu mi ale chyběl Nick. Většina mých pohledů mířila ke dveřím.
Neobjevil se.
A já, ačkoliv jsem si to nechtěla za žádnou cenu přiznat, strachovala jsem se o něj..

************************************

Bububu 👻👻
Ano... Přiznávám ochudila jsem vás o pár slov. Sory gájs 😂
Tato kapitola se mi fakt špatně psala a proto podle toho bude myslím obsah i vypadat. Ale tak posuďte sami😃
Enjoy it❤