For Luna

10. kapitola

Nevím jak dlouho jsem byla mimo.
Nevím co se dělo kolem mě.
Nevím dokonce ani co se dělo semnou.
Vím jen, že tak dobře jsem se za celou dobu mé existence nevyspala.
A když jsem se probudila, čerstvě vyspaná s novou energií, bylo ráno.
Bylo to normální, občas po tomhle umírání prospím klidně i dva dny.
Nacházela jsem se v autě, s rukama obmotanýma řetězy.
Trhla sem jimi. Jednou, dvakrát.
Jen provokativně zachrastěly.
Svině.
Po mé pravici se ke  dveřím tiskla bloncka- Ell, přede mnou seděl zrzek a vozidlo řídil Nick.
,,Pusť mě." Řekla jsem to tiše, ale s varovným podtónem.
,,Nicku tu? Tu sis vybral za svojí lunu?! Vždyť skoro ani nechce zůstat v autě, nehledě na to že ti málem zabila sestru!" Zavrčel zrzek.
,,Chci ji a nikdo, NIKDO mi do toho nemá co kecat." Zavrčel mu nazpátek, díky jeho alfa genech to však znělo o dost hrozivěji.
Zrzavá hlava se stáhla.
,,Dobře." odpověděl mu poraženě a já bych se jindy dost bavila, kdybych právě nevymýšlela plán útěku.
Kdybych otevřela dveře od auta, zřejmě bychom havarovali a já se z těch řetězů nedokážu dostat, takže by mě to s velkou pravděpodobností zabilo.
Tentokrát natrvalo.
Takže tahle možnost padá.
A to je vlastně vše co mě napadá, zdrhnutí holt musí počkat.
Podívala jsem se z okna.
Jeli jsme po dálnici.
Kolem se obrovskou rychlostí míhaly auta, až se mi z toho točila hlava.
Ozvalo se tlumené bouchnutí.
Nick zavrčel.
,,Co jste jí udělali vy dva?!"
Ell se potuleně pousmála.
,,Nespolupracovala bráško, ale stejně jako ty tady paní vražedkyni," hodila po mně pohledem, nezdála se být naštvaná nebo vyděšená. Ve tváři měla vepsanou skoro až dětskou radost. ,,Jsme ji zkrotily."
,,Hej!" Můj hlas i přes mou snahu zněl ublíženě.
Nick vyprskl smíchy.
Další bouchnutí.
,,Co jste jí udělali?" Zeptal se znovu.
,,Komu?" Dožadovala jsem se odpovědi zase já.
,,Nechtěla se přeměnit z vlka a pořád mě chtěla kousat, tak jsem jí svázal a hodil do kufru." Odpověděl zrzek.
,,Koupily jsme jednu vlčici z Bardholské smečky." Usmála se na mě Ella.
Z nějakého důvodu jsem měla potřebu se jí omluvit za to že jsem jí vyhrožovala smrtí.
,,Poslyš omlouvám se že..." Začala jsem ale ona mě přerušila.
,,To je v pohodě." Znovu se vstřícně zakřenila.
Ta. Holka. Je. Boží.
,,Navíc nebylo by dobré rozhádat si Lunu viď?" Zasmála se odlehčeně.
Přimhouřila jsem oči.
,,Já nejsem.." A opět jsem byla přerušena.
Začínalo mě to štvát.
,,Normálně Mi nebudeš věřit, ale teprve včera jsem zjistila proč se vlastně alfovým družkám říká Luny. Je to na znamení stejné úcty, jakou my vlkodlaci projevujeme měsíci. Vyčetla jsem to na internetu. Jo a vědělas že nejvážnější vlkodlačí rod měl mezi sebou kouzelníky? Jako vážně že třeba metali blesky a tak. Kvůli tomu byli ale vyhlazeni. Prej měli moc velkou moc, ale napáchat kvůli tomu takové zvěrstva? Nechutné. Jen pro informaci jmenovali se Ixarové. Jo ani jsem se tě nezeptala z jakého jsi ty vlastně rodu? Taky Barholský? Nebo Vilarský, Elaiský? My jsme smečka Nahare kdybys nevěděla." Při poslední větě hrdě vypnula hruď.
Sklopila jsem hlavu.
Nešlo si nevšimnout jaké tíživé ticho najednou panovalo.
Všichni mlčeli a s očekáváním čekali na mou odpověď. A já váhala, mohla jsem zalhat, to ano, ale vyvstalli by otázky. Třeba jaktože jsem živá?
Já jim to nevím proč opravdu chtěla říct, nikdo nevěděl že Ixarský rod přežil a kdyby se to dozvěděli, chtěli by mne zabít, zničit, nebo si mě uschovat pro sebe jako zbraň na ovládnutí ostatních smeček.
Jenže mě už unavovalo lhát, skrývat se a nikdy nepolevit v ostražitosti.
,,Nevymřeli." Zašeptala jsem
A cítila jak mě propaluje Nickův pohled.
,,Ixarové." Jestli jsem neměla jejich plnou pozornost před tím, teď už jsem jí měla.
Hlasitě jsem polkla.
Bolelo to.
Znovu se otevřít, znovu prožívat ty vzpomínky které mě tolik let trápily v nočních můrách.
Bolelo to.
Znovu pocítit ten šílený strach, ten štiplavý kouř a cítit na kůži tu vražednou moc ohně, když vypalovali domy.
Bolelo to.
Znovu slyšet ten bolestný křik umírajících. A pláč těch se skláněli nad těmi již mrtvými a vzápětí to ticho když byli i oni zabiti.
Bolelo to.
Znovu cítit v nose ten štiplavý, nasládlý pach. Pach smrti.
,,Tehdy to bylo peklo na zemi." Ten tichý šepot který ze mě vycházel, protože jsem nedokázala mluvit hlasitěji jsem nepoznávala.
,,Vtrhli do vesnice v noci, podle když všichni už spali. Nejprve zapálili domy a několik z nás tak uhořelo. Poté se vrhli na naše zmatené bojovníky, kteří se i přes to vrhli do předem prohraného boje. Ženy popadly své děti a snažily se s nimi utéct do lesa. Tam na ně ale už čekali lučišníci a tak všechny do jedné padli s šípem v těle. Jakmile byli ženy i muži obstaráni, vrhli se na děti. Někteří brečeli s maminčinou zkravenou rukou přitisknutou k sobě. Jiní se snažili utéct nebo schovat. Ti nejstarší se dokonce, zaslepeni nenávistí a žalem, vrhli na cizí smečky a zabíjeli dokud oni sami nebyli zabiti. Vesnice lehla popelem a mrtvými těly. Všichni zemřeli děti, ženy i muži. Nikdo nepřežil. Až na jednu. Jedna z těch chytřejších matek utekla jinudy a s sebou vzala i malou holčičku. Mě. Než nás stačily pohltit stíny stromů stihla jsem ještě vidět otce, kterému jeden tmavý vlk, bez milosti láme vaz. Dřív než mě maminka stačila zarazit, tak jsem z plna hrdla vykřikla hrůzou. Ten zvuk se ztratil ve zvucích boje a jen jediný vlkodlak jej zaznamenal. Rozběhl se naším směrem a z tlamy mu odkapávaly sliny. Maminka se na mě otočila, z očí jí stejně jako mně padaly tisíce slz. "Teď mi musíš něco slíbit broučku" a já jen vzlykla a zavrtěla hlavou. "Zahrajeme si na hoňku ano? Vidíš tamtu cestu? Tak po ní utíkej než se dostaneš k té velké hoře, jakmile uvidíš první skalní výklenek zatoč doleva a poté do prava po takové malé cestičce ano? A teď běž utíkej." Chtěla jsem jí říct že si nechci hrát. Místo toho jsem jen přikývla a maminku naposled objala. Tušila jsem že už ji nikdy znovu neuvidím. Rozběhla jsem se po cestě kterou mi ukázala. Za mnou se ale rozběhly i další tři vlci. Z posledních sil jsem doběhla k hoře jakou mi maminka ukázala a donedávna žila pouze tam. Vysoko v horách naprosto spoléhající na svou vlčí stránku. Zabíjela jsem často a kohokoliv kdo mě ohrožoval, získala jsem si taky jistou přezdívku. Iliana. Ta měsíční. Nevím proč mi tak říkaly, možná to bylo mou kouzelnou mocí kterou jsem občas při zabíjení uplatňovala. Možná to bylo z jiného důvodu, to se asi nikdy nedozvím. Nedávno mi však začaly docházet zásoby zvěři a tak jsem byla nucena sejít do města. Chvíli jsem kradla peníze, za které jsem si poté nakoupila vše potřebné a chtěla se vrátit zpět do hor, když jsem byla unesena. Nickem. Tehdy s tou příhodou s Ell jsem ve skutečnosti neplánovala zabít. Bylas na mě hodná a já zabíjím jen ty zlé. Já se jen potřebovala dostat pryč, ven, zase na svobodu. A že mi to vyšlo kdyby se opět nespustil ten zatracený proces na dobíjení té magie. Duše v tu dobu musí opustit tělo aby se mohla dobít a tudíž jsem vlastně zemřela. Ale díky amuletu." Vytáhla jsem spod mikiny bílý namodralý kamínek o velikosti nehtu na palci.
,,Je duše stáhnuta zpět do těla. Není to tak že bych byla nesmrtelná a toto se stávalo i s běžnou smrtí, to ne. Když mě třeba někdo probodne, normálně, nenapravitelně zemřu. Ten proces s magií se opakuje každý měsíc, takže vlastně každý měsíc umírám, pořád dokola a dokola. No, to je celý příběh. A teď máte celý můj život ve svých rukách, naložte s ním jak uznáte za vhodné. Hodně štěstí."

************************************

Bububu👻👻👻
Desátá kapitola tak jsem jí na oslavu udělala o trošku delší 😂
Doufám že se líbí😆