For Luna

4. kapitola

Bolí!
Moc to bolí!
Au! Au! Au!
Zakňučení.
A ještě jedno..
Jen tak natruc.
Přední tlapka podivně zkroucená.
A bolela!
Moc bolela!
Nechceme aby bolela!
Je to tvoje vina!
Moje?!
Jo!
Aghh..
Prostě vstaň!
Vždyť jsi nás právě donutila skočit z deseti metrů!
Nepřeháněj!
Musíme utéct.
Ale my už nechceme.
Dělej!
Ne!
Zahaj alespoň regeneraci!
Proč?
Přeměním se.
Ne.
Jo!
Ne!
Co se ti zase nelíbí?!
Chceme ještě zůstat.
Až pláchnem tak můžeš výt na měsíc jak dlouho jenom budeš chtít!
Fakt?
Jo!
Tak jo...

Vlčí hlava si chytla packu do tlamy.
Pevně ji zkousla a za doprovodu hlasitého prasknutí ji navrátila do původní pozice.
Postižené místo poté chvíli pulzovalo, poté pálilo a nakonec příjemně šimralo.

Dobrý?
Skvělý.

Bolest zachvátila celé, dosud vlčí tělo.
Každá buňka explodovala jen aby byla vzápětí nahrazena.
Kosti křupaly, lámaly se.
Orgány se přetransformovali na lidské.
Ale ta největší bolest přicházela z nitra.
Bylo to skoro jako si nemoct poškrábat štípanec od komára.
Jen milionkrát horší.
Měli jste chuť si vyškrábat vnitřnosti, jen aby to přestalo.
Vlčí národ tomu říká Nahare.
Neboli výměna.
Přesněji se v tu chvíli střídá vlčí a lidská duše, přičemž jí tělo pouze následuje.
Jako ping - pongový míček.
Ping!
A je člověk.
Pong!
A je vlk.
A to všechno trvá pouze jeden, jediný, hluboký nádech.
Obdivuhodné viďte?

Na zemi se nyní místo vlka válela já.
Tedy přesněji moje stránka fyzické osobnosti.

No do prdele!
Jsem nahatá!
Sakra, sakra, sakra, sakra!
To není dobrý..
To vůbec není dobrý!
Oblečení?
Neviděl někdo nějaké oblečení?
Nejlépe moje?
Ne?
Dobře nevadí..
Teda vlastně vadí!
Nemůžu tu pobíhat je  tak nahatá!
To je nepřípustné!

Zavření očí.

Hluboký nádech.

Sestro?

No tak to si jako člověk moc dlouho nezůstala!
Ale neboj my pomůžeme!
Potřebuji vlka.
Proč?
Jsem nahá.
Aha.

Na přeměně je nejlepší, že tu šílenou bolest ani jedna osobnost vlastně nevnímá.
Ani ta vlčí.
Ani člověčí.
V tu chvíli se totiž mění všechno.
I nervové zakončení, i mozek.

Suprový co?

Pár sekund...

A na zemi stál opět vlk.
Paráda!

Postavila se.

Kam půjdeme?
Do lesa.
Vlčice se rozešla.
Opatrně promýšlela každý krok a hlava se jí přitom nervózně otáčela ze strany na stranu. Bystrýma očima mapovala i nejzazší kout nevelké zahrady, po níž kráčela.
Smaragdový trávník, byl pečlivě upraven, vysoký plot nedávno natřen a v malých truhlících rostly bujně různé druhy květin.

Vlčice se ohlédla.

Dům, z něhož vyskočila, měl tři patra.
Vlastně to jako dům ani moc nevypadalo, spíše to připomínalo vilu.
Velká okna, velké balkóny, gigantický dveře.
Jop.
Rozhodně to bude vila.
Už byla téměř u plotu, když zaregistrovala postavu na něm sedící.
Byl to ten muž z pokoje.