For Luna

epilog

Tohle je konec má lásko?
Doopravdy?
Dnes se kolem sešlo spoustu vlkodlaků. Shromáždili se v lese na mýtince kde jsme kdysi oslavovali. Jak pošetilé. Všichni truchlily jako jeden, viděla jsem ten zármutek v jejich  slzami zalitých očích.
Byl krásný den. Zlaté paprsky osvětlovaly tváře všech přítomných, jako by se je snažilo ukonejšit, když já už nemohla.

Mé nehybné tělo bylo položeno v hluboké jámě. Vlasy jsem měla zapletené společně s kytičkami, a celá jsem byla pokryta magickými ornamenty. Vypadala jsem jako víla. Bylo mi to tak líto. Hlavně dítěte co umřelo spolu semnou.

Někde v korunách hlasitě zazpíval ptáček. Mírný vánek se lehce prohnal kolem, jakoby se snažil usušit slzy co mé smečce kanuly po tvářích. Přišla jsem o něco blíže k Nickovi a se starostlivým výrazem se mu podívala do obličeje. Nepřítomným pohledem sledoval mé tělo. Pod očima se mu rýsovaly obrovské, fialové kruhy a poukazovaly na jeho zřejmou únavu. Jeho tváře měly bledší barvu než obvykle a byly na nic jiného jasně znát lesklé cestičky.
Plakal.
Nechci aby plakal...
Co mě ale nejvíce vyděsilo, byly jeho oči. Ty jindy tak zářivé, životem jiskřící duhovky, byly teď zvláštně zakalené, prázdné,... Mrtvé.
Jako by tehdy zemřel spolu semnou.
Ten jeho výraz, ta nepřítomná rezignace, s jakou se na mé tělo díval, se mi zaryla hluboko do duše.

Vypadal, jakoby nevnímal svět kolem sebe, jako by nevnímal ruku, kterou křečovitě svíral tu sestřinu, jako by nevnímal další slzu co se mu rozběhla po tváři, jakoby nevnímal nic. Děsilo mě to.

Pohledem jsem se přesunula na Ell, která v náručí svírala jedno z nemluvňat. Holčička, s velkými zelenými kukadly cumlala její vlasy jako bonbón a vydávala podivné, milé zvuky tak typické pro děti. Pohledem těkala ze strany na stranu, jak se snažila dopodrobna prozkoumat veškeré dění na mýtince.

Chlapeček, kterého držela Sierra, byl její pravý opak. Klidně ležel a oči stejně jako drtivá většina, upíral k místu kde se nacházelo mé tělo. Různobarevné očka, zelené a jantarové, měl z mně neznámého důvodu také zalité slzami. Nepohnul se jen se díval. Byli kouzelní, oba dva. Jako oheň a led.

Smutně jsem si povzdechla a ten zvuk tady, na tom divném místě, zvláštně rezonoval. Zavřela jsem oči a nechala ze svých nehmotných očí, vyklouznout tři slzy. Ty se zhmotnily do něčeho co se tady snad dá nazývat pevného, stříbrně se leskly. Přišla jsem ke svému synovi a kapičku mu umístila přesně na místo, kde se nachází jeho malé srdce. To samé jsem provedla s dcerkou a nakonec i Nickem.

Ty slzy, až odejdu, budou navždy v nich. Budou jim dodávat sílu a odvahu až to budou nejvíce potřebovat, budou jim zajišťovat lásku, kdy jen si vzpomenou. Budou je chránit. Zdrceně jsem sklopila hlavu. Byl čas.
Čas odejít a už se nevrátit.

Ještě naposled jsem se rozhlédla  kolem a zrovna v tu chvíli, kdy začali všichni házet do jámy, kde jsem spočívala květiny, zasvítil jeden zářivý paprskem přímo do hrobu a naposledy osvětlil mou nehybnou tvář. Hlasitě jsme vzlykla a zamávala jim, i když to bylo zbytečné, jelikož to gesto nikdo nespatřil. Cítila jsem jak mě něco táhne pryč.
Už jsem se nechávala stáhnout tím vírem smrti, kterou jsem tak dlouho odcházela, když se na mě obrátily oči mého syna. Díval se na mě, ne na strom za mnou přímo na mě. Překvapeně jsem vydechla a ještě jednou, tentokrát na něj jsem se slzami zamávala. Vydal nějaký podivný zvuk a opět se ode mě odvrátil.

Všichni byli tak nesnesitelně smutní.
Nechtěla jsem aby byli.
Toužila jsem vidět jejich veselé tváře, roztančené ženy, zpívající muže a skotačící děti.
Chtěla jsem alespoň naposled spatřit jejich úsměvy.

Tma byla když jsem se konečně nechala strhnout. Tma a nesnesitelné ticho byly když jsem se naposledy otázala.

,,Budete šťastní drobečkové?"

,,Pro Lunu?"

A hned nato mě pohltila tma a světlo zároveň...

************************************

Bububu 👻👻
No!...
Je to tady drobečkové!
THE END!
Enjoy it❤