For Luna

26. kapitola

Potřebovala jsem to.
Vybít si vztek. Ten vztek, způsobený tou nehoráznou bezmocností, co mě donutila cítit. S každým krokem, s každým precizně mířeným úderem, s každým poraženým bojovníkem, cítila jak se to z ní dostává ven. Její ruce, jako obvykle držející dvě zdobené dýky, vedly hluboké emoce. Ta bezmocnost, štvala jí. Ne ona jí přímo doháněla k šílenství. Vlastně ani nebyla naštvaná na Laru, byla naštvaná na sebe, že dovolila aby se tohle stalo. Vyžadovala to. Její vlčice. Ta totiž přímo běsnila, její ego bylo totiž silně narušeno. Měla chuť vraždit, zabíjet, trhat. A jelikož nemohla, rozhodla se že to schytají nebozí učedníci. Padaly kolem mě jako loutkové panenky. Útočili po pěti, desíti snažili se pokořit tu malou vlkodlačici. Ta už měla tváře orosené potem, únava však stále nepřicházela. Možná to bylo adrenalinem, možná vztekem. Ten místo toho aby jí zatemňoval mozek, mi pomáhal mířit ještě lépe.
Útočila jsem, ustupovala, bránila se a zraňovala, i přes mou vraždící náladu jsem si stejně dávala pozor abych nikoho nijak vážněji nezranila.
A nakonec, nakonec už nezbyl nikdo, do koho bych mohla sekat. Všichni takzvaní bojovníci se váleli po zemi s rukama přitiskutýma na místech, kde bylo zraněni. Vztekle jsem zavrčela.

,,To je doopravdy Všechno co umíte?! To vás, deset silných mužů porazila drobná dívenka?!" Křičela jsem na ně v afektu. ,,Styďtě se!"

Ačkoliv v duchu se má vlčice spokojeně olizovala blahem, nad tou výhrou nad všemi těmi vlkodlakami. Byla na sebe upřímně pyšná.

,,Cos mi to s nimi provedla?" Uslyšela jsem za sebou pobavený hlas. Byl poměrně blízko. Prudce jsem se otočila a střetla se s párem zelených duhovek. Spokojeně jsem se usmála.

,,Porazila? Tak jako bych to jistě zvládla s i s tebou." Nemohl přeslechnout ten žertovný podtón v mém hlase. Mohla jsem detailně pozorovat jak mu ztmavly oči.

,,Uvidíme družko." Křivě se pousmál a ladnými kroky si to mířil k dřevěnému držadlu. Chvíli si zbraně prohlížel, s citem je bral do ruky a zkoušel jejich vyváženost. Ta podivná něha v jeho pohybech mě uchvacovala. Nakonec vybral dvě katany. Bylo to nezvyklé. Párkrát s nimi obratně zakroužil, než se postavil naproti mě. Lehce pokývl hlavou, přičemž jsem já jeho gesto zopakovala. Souboj mohl začít. Adrenalin stále přetrvával a vztek jakbysmet. Vyrazil proti mně s lehce vykrytelným výpadem. Zkouší si mě. Uhla jsem a otočkou se ho pokusila trefit do boku. Neúspěšně. Snadno se vykryl druhou katanou. Bylo mi jasné že jej nesmím nechat zjistit mou taktiku a tak jsem na něj zaútočila sérií, krátkých, rychle po sobě jdoucích výpadů. Elegantně se jim vyhýbal, nebo vykrýval a když jakkoli pohl se svými zbraněmi, vypadalo to tak neuvěřitelně přirozeně, jakoby to byla pouze jeho prodloužená ruka. Několika pohyby se naše role obrátily a tentokrát jsem to byla já kdo se musel bránit. Nestíhala jsem. Tohle bylo snad poprvé co jsem svého nepřítele nestíhala. Byl tak neuvěřitelně rychlý, že jsem musela přepnout na čistě reflexní vnímání. Téměř jsem neviděla, pohled se mi rozmazával a ruce sténaly námahou. Když už jsem byla na pokraji svých sil, přestal. Prostě zklopil zbraň a vítězně se na mě zazubil. Já se jen odevzdaně svalila do měkkého písku a doufala, že mě dorazí. Nohy se mi chvěly a ruce jsem necítila, dýky mi již vypadly z rukou a válely se opodál. Chudinky.

,,Myslím že post nejlepšího bojovníka si prozatím ponechám." Zasmál se a ta samolibost v jeho smíchu, nešla přeslechnout. Nebyla jsem schopná normálně odpovědět a tak jsem jen neurčitě zafuněla. Zhluboka jsem nasávala vzduch do plic a snažila se dýchat o něco normálněji než jako parní lokomotiva. Kolem mě se mezitím vystřídalo několik lidí a když se mi před obličejem objevila něčí svalnatá ruka, vděčně jsem se jí chytila a nechala se vytáhnout na nohy. Octla jsem se až hříšně blízko Nickova obličeje. Trochu jsem pootevřela ústa a vzápětí jsem měla v puse vecpaný jeho jazyk. Náruživě mě líbal a zabalil celou do své náručí. Než jsem se však stihla vzpamatovat, oplatit mu to nebo se od něj odtrhnout, přestal. S pokřiveným úsměvem zašeptal.

,,Předehra má milá." Omámeně jsem na něj pohlédla a když mě opatrně pustil, málem jsem se neudržela na nohách. Jeho odchod doprovázelo vzrušené pískání, tleskání nebo obdivné hvízdání, bojovníků, kteří se přišli na náš zápas podívat. S rudými tvářemi jsem si obličej zakryla dlaněmi a vydýchávala se z jeho náhlého útoku. Rty mi brněly a já nepochybovala, že jsou pořádně napuchlé.

Chvíli jsem sledovala učence Torta, kteří kolem sebe neohrabaně mávali zbraněmi, jako by to bylo koště. Holohlavec byl celý rudý a vypadal že za chvíli někoho zabije. Zpražil jednoho, sotva dvanácti letého chlapce pohledem a z plna hrdla se rozkřičel. Řval nadávky. Spoustu nadávek. Jakmile už pomalu napřahoval ruku aby mladému chlapci, kterému se po tvářích koulely slzy, jednu vlepil rozhodla jsem se zasáhnout. Když už byla Tortova ruka téměř na klukovi tváři, chytla jsem jí do své a prudce s ní trhla. Poté jsem se ochranitelsky postavila před chlapce a hluboce zavrčela. Vzplanula ve mně nová podivná potřeba. Potřeba chránit.

,,Vypadni." Hrůzostrašný šepot co že mně vycházel, zvedal chloupky na mém zátylku nejen mně. Bojiště stichlo. Všichni přestali bojovat, jen aby se podívali co se děje. Ještě nikdy si nikdo nedovolil odporovat Tortovi. Holohlavec se nikomu nezodpovídal, byl i nebyl součást smečky. A ze se mu ta drobná vlkodlačice postavila, to jim bralo dech. Všichni napjatě čekali na Tortovu reakci. Věděli že v boji proti ní by neměl šanci, ale tohle pro ně bylo tak nové.

,,V MÉ smečce nebude nikdo nikoho mlátit rozumíš?!" Můj hlas se rozléhal a zdálo se jako by se snad i vracel v ozvěnách. ,,A obzvláště ne děti." Teď jsem spíše syčela než li mluvila. Za mnou se ozval hlasitý vzlyk,  který jsem prozatím ignorovala. Propalovala jsem holohlavce pohledem a tvrdě mu koukala do ocelově šedých očí. Zacukala mu čelist, bůh ví jestli to bylo z ponížení jakému se mu právě teď dostávalo, nebo kvůli faktu že jsem si dovolila mu odporovat. Nebyli na to zvyklý. Nikdo z nich.
Tohle bych do něj doopravdy neřekla, myslela jsem že je to prostě trosku emočně nevyrovnaný člověk, ale tohle, mlátit děti? Co se to z něj vyklubalo? Jsem upřímně zvědavá co řekne, ať udělá cokoli budu to malé chránit.
A když už jsem jednou Lunou, tak mě sakra budou poslouchat!

************************************

Bububu 👻👻
Tak co myslíte že řekne?😸😸
Bude odporovat nebo ji příjme?
Enjoy it ❤