For Luna

20. kapitola

V jídelně bylo tentokrát skoro prázdno. Také se příliš nedivím, bylo něco po čtvrté hodině. Zlatá vlkodlačí výdrž.
Trochu jídla, ale na stole ještě zbylo. Pár kuřecích prsíček a rýže, to bylo přesně to co jsem potřebovala. Gella jsem si za tu dobu oblíbila a už jsem téměř ani nevnímala když se nějak vytahoval. Naštěstí to nedělal příliš často. Holohlavec se také dost rozmluvil a měl v zásobě spoustu zajímavých historek. Ti dva tvořili úžasnou společnost. I přes jejich rozptylování, mě nahlodávala stále větší nervozita. Pomalu, jako krajta se mi otáčela kolem krku a postupně se kolem mě stále víc a víc stahovala.

Po pozdním obědě, jsem se rozhodla odpočívat a lenošit v posteli, holky nebyly doma a tak jsem měla celou chatku pro sebe. K večeru se ale vrátily. A přinesly překvapení.
Na zem dlouhé, bílé šaty. Vypadaly jako svatební, ale něco mi napovídalo že nejsou. Byly lehké, jako pro vílu. Na první pohled tvořily krásný, jednoduchý střih, ale na ten druhý. Na ten druhý by jste si všimly detailně propracovaného korzetu. Perfektně střižený dekolt a stříbrem prošitou sukni.
Byly dokonalé.

,,Ty jsou na dnešní večer, skoro Luno." Zachichotala se Ell. Spražila jsem jí pohledem a cítila jak se had kolem mého krku, ještě víc utáhl. Bylo mu doopravdy fyzicky zle.
Zavrtěla jsem hlavou a následně jí sklopila, jelikož jsem cítila jak se mi oči zalévají slzami nad téměř ztracenou svobodou. Nebyla jsem připravená na to, abych vládla. Nebyla jsem připravená splodit potomka a být matkou. Nebyla jsem připravená na nic. A přesto tady jsem, skrčená na posteli a bulící jako malé vlče. Kde je zatraceně moje bojovnost když ji potřebuji?!

,,Já se bojím holky." Fňukla jsem a v duchu si znovu nadávala. Ještě stěžovat si budu! Jak hluboko jsem to klesla?
Ria hodila šaty na svou postel a hned vzápětí mě schovala v objetí. Ell se k nám hned připojila s utěšujícím.
,,Šššššššš..."
Byla jsem jim vděčná že nic neříkaly. Já, já potřebovala načerpat sílu abych dnešní noc zvládla a ony to chápaly. Ještě jednou jsem fňukla a po tváři se mi skutálela jedna, jediná slza, vyjadřující zármutek nad ztrátou mé divokosti a nespoutanosti. Hned poté jsem se ale hrdě vypjala a vnitřně se vzchopila. Obrnila jsem se proti všemu co příjde. Tu malou, zranitelnou Miu, jsem zavřela za hradby a na obdiv dávala najevo tu druhou stránku. Tu silnou, vždy tak krásnou a sebevědomou. Tu dokonalou. Odtáhla jsem se od holek a utřela si mokrou cestičku, která mi zůstala. Vděčně jsem se usmála.

,,Jdeme se připravit." Pronesla jsem a můj hlas zněl pevně a rozhodně, přesně tak, jak jsem to chtěla. Má pravá osobnost, byla ukryta za masivními, velkými zdmi,uvnitř mého srdce aby se k ní nikdo, nikdo nemohl dostat. Byla v bezpečí.

Holky přikývly a už mě táhly k zrcadlu do koupelny. Tam mi postavily židly a já se spokojeně usadila, zatímco mě ty dvě obletovaly. Teprve teď jsem si uvědomila, že na umyvadle leží spousta druhů květin. Všechny však byly bílé. Už jsem se nadechovala abych se na ně zeptala, když mi bylo přikázáno zavřít oči. Ač nerada poslechla jsem. Tohle byla jejich parketa. Česaly mi vlasy, něco mi natíraly na ústa a něčím posypávaly tváře. Nakonec začaly zaplétat. Bylo to neuvěřitelně příjemné, až mi hlava padala na všechny strany. Stratila jsem pojem o čase a jen si to užívala. Když mi konečně povolily otevřít oči, já ztratila řeč. Ta dívka co se na mě dívala ze zrcadla, jsem nebyla já.
Předlouhé, lesklé vlasy které byly od přírody lehce vlnité jsem měla rozpuštěné. V nich byly zapletené kopretiny a sedmikrásky a vypadalo to přímo úchvatně. Rty jsem měla o něco víc červené a ta barva přímo podtrhovala jejich plnost. Kulatější tváře získaly trochou posypáním něčeho růžového, zdravý nádech. Oči nijak zvýrazněny nebyly, ale ta modrá a jantarová zářila už sama o sobě, v kontrastu s mou mléčnou pokožkou byly jako dva drahokamy. Šaty obtahovaly a podtrhovaly štíhlost mého těla a byly upnuty přesně tam kde bylo potřeba. Dlouhá sukně byla rozevlátá, lehká a neuvěřitelně příjemná na dotek. To co se mnou ty dvě kouzelnice provedly bylo úchvatné. Poprvé za svůj dosavadní život jsem se cítila doopravdy krásně.
Obě se spokojeně šklebily s rukama v bok. Poté mě zvedly a táhly do obýváku, přičemž mě na každém kroku napomínaly abych si nepomačkala šaty. Opatrně mě usadily na gauč a zbývající čas jsme strávily tlacháním. Jen kdyby se ten had kolem mého krku, s každou vteřinou neutahoval!
Už za chvíli nebudu svobodná Mia z rodu Ixarů, budu Alfovou Lunou ženou v domácnosti, navždy svázána okovy svazku. Já se doopravdy, hluboce bála. Bála se budoucnosti.

Když mi holky oznámily že už je čas jít, mysela jsem že vyletím z kůže.
Vykouzlila jsem na tváři křečovitý úsměv, který spíš než úsměv připomínal znechucený škleb a vstala. Ria mě celou dobu poodpírala z levé strany a Ell z pravé. Vesnice byla prázdná ani živáčka, nic se nepohnulo. Bylo to podivně strašidelné. Celou krajinu zahalila temnota, jen obrovský měsíc zářil v úplňku. Cítila jsem k němu zvláštní přitažlivost, fascinoval mě, chtěla jsem se naň dívat věčnost a ještě déle.
Holky se mnou vstoupily do lesa. Na nohách mě škrábalo jehličí, občas mi kůži potrhalo ostruží, nebo větvička která podemnou v tom mrtvolném ticho praskla. Byl slyšet pouze náš tichý dech a občas se ozvalo zahoukání sovy. Ty dvě zřejmě věděly naprosto přesně kam jít. Já se jen nechala unášet jako osamocená loďka na moři.

,,Už jsme skoro tady." Trhla jsem sebou. Rein šepot se v tom tichu zdál příliš hlasitý a připomenul mi skutečnost, že mě vedou jako na popravu. No vlastně do mě bude řezat třicet vlkodlaků, takže myslím že to bude dost podobné. Had se utáhl téměř tak, že jsem téměř nemohla dýchat. V žaludku jsem měla zřejmě kamení, jako vlk v pohádce O Karkulce. Ha vlk, jak poetické.
Když můj citlivý nos zachytil vůni kouře a uši oslavný tanec a radostné pokřiky, myslela jsem že omdlím. Třepaly se mi kolena.
Bylo mi horko a zároveň zima.
Zastavila jsem.
Takhle tam jít nemůžu, nebylo by dobré aby svou novou vůdkyni viděli takhle.
Slabou.
Nervózní.

,,Běžte napřed doženu vás." Potřebovala jsem ještě trochu času. Sesbírat poslední kousky vnitřní síly.

,,Jsi si jistá?" Zeptala se Ria, ale já si jistá byla. Nyní to bylo o mně, já to musela dokázat. Přikývla jsem.
Když odešly, ukryla jsem veškerou slabost za hradby a vykročila vpřed.

************************************

Bububu 👻👻
Nemůžu tomu uvěřit! Dvacátá kapitola?! Wow zdá se to jako chvilka 😆
Užijte si 😊