For Luna

24. kapitola

Bylo plno. Všichni se smáli a hodovali, jako by to bylo naposled co něco takového dělají. Nick seděl v čele a místo vedle něj zelo prázdnotou, kromě této jediné židličky, byly všechny obsazeny. Doufám že je pro mě. Jinak by to bylo neuvěřitelně trapné. Když jsem vstoupila upřelo se na mě několik párů očí. Byli klidní, přijali mě mezi sebe jako bych jim vládla odjakživa. Jen jeden pohled mě znepokojoval. Byl žárlivý, závistivý, naplněný zlobou. Otočila jsem hlavou abych zjistila kdo se odmítá podřídit. Setkala jsem se s ledovými, modrými oči, že kterých přímo čišel chlad. Lara.
Pokřiveně jsem se usmála a s hrdě zvednutou hlavou se šla usadit na jediné volné místo.
Že jsem byla škodolibá?
To si sakra pište!
Pohodlně jsem se usadila a dala se do řeči se Sierrou. Nebo spíše ona povídala a já jí s milým úsměvem naslouchala. Byla doopravdy velice přátelská. Při její sáhodlouhé řeči jsem začala nenápadbě ujídat ze stolu. Začalo to ne nenápadným uždibováním hroznového vína a skončilo spokojeným papáním kuřete. Maso je holt maso, ať jdou někam s ovocem. Zrzka mé přesměrování pozornosti zřejmě ani neregistrovala, jelikož právě zapáleně vyprávěla příhodu s její malou dcerkou. Podle lásky v jejích očích, kdykoli se o ní zmínila bylo jasné že svého potomka nade vše miluje. Fascinovalo mě to.
Také bych to chtěla zažít.
Chovat své milované dítě, se slzami v dojetím v očích. Chtěla bych ho vidět vyrůstat a slyšet jeho první "Mami", chtěla bych ho učit chodit, chtěla bych mu pomáhat s přeměnou. Chtěla bych.
Ne.
Já chci.
Dítě.
Nevím kde se ve mně najednou to odhodlání vzalo, ale rázem jsem byla pevně rozhodnuta. Při nejbližší příležitosti se s ním prostě vyspím. Udělám si malé, roztomilé děťátko, s velkýma, zelenýma očima. Ale aby si nemyslel že na něj snad bude mít nějaké právo! Ne! Bude moje. On se na něj nijak nepodílel, to já ho budu nosit v břiše, to já ho budu rodit tudíž je prostě moje. A basta.
Počkat.
První se s ním musím vyspat.
To krok číslo jedna. Musím se někde poptat jak se nahodí romantická atmosféra. Svíčky? Hudba? Přítmí?
Tak jsem to alespoň viděla ve filmu.
Dobrá, dnes večer počnu dítě.
Ach bože já se tak strašně moc těším!
Bude nádherné!
Zatímco jsem jídlo odložila a utřela si ruce do ubrousku opodál, s úsměvem jsem přikyvovala veselé historce s houpačkami. Teda alespoň doufám že to byla veselá historka. Moc jsem neposlouchala, byla jsem totiž příliš zaneprázdněna přemýšlením o tom mém škvrněti. Jistě to bude to nejúžasnější dítě!
Tak je načase si zajistit objekt, nutný k početí dítěte. Musím opatrně, abych ho nevyplašila.

Natáhla jsem se po Nickově ruce a nenápadně jí sevřela ve svojí. Periferním viděním jsem zaregistrovala jak se na mě nechápavě obrátil, ale když zjistil že mu jinak nevěnuji žádnou pozornost, obrátil svou pozornost zpět k předchozímu rozhovoru. Přitom mi ale palcem lehce přejel po hřbetu ruky. Bylo to příjemné gesto. Velice příjemné, že jsem se musela sama pro sebe usmát.

,,Ach to bylo kouzelné! A co ty ruce?" Odmlčela se, čímž k sobě okamžitě převedla mé soustředění. Na co že se to ptala? Jo ahá! Ruce.

,,Ále v pořádku. Už to ani nebolí, ale nepochybuji že mi tam zůstanou jizvy." Usmála jsem se. Na Sieřiné tváři se objevil výraz čirého zděšení.

,,Panebože! Jizvy?! Ty jsi chudinka. Promiň jestli jsem tě řízla příliš hluboko já opravdu nechtěla. Ale - ale.. ono to prostě.."

,,To je v pohodě! Tys byla jedna z těch co mě řízli jenom trošku neboj." Začala jsem jí obratem utěšovat. Nemám tušení kdo mě jak řízl, v té době jsem byla na hranici v bezvědomí, kvůli té šílené psychické bolesti. Ale Luny se mají o svou smečku starat. Náhle jsem pocítila nečekanou sílu mého vlka. Cítil se dobře když se mu někdo omlouval.

Pošetilče.
Ale nám se to líbí!
Je to dobrý pocit být Luna, moc dobrý.
Tiše.

Síla mé vlčice se rozeplula jídelnou. Ti submisivní se na židli zavrtěli a o chvíli později jim na tváři vyrašil pot. Nevydrželi tak ale sedět dlouho a tak pomalu odcházeli.

Co to sakra vyvádíš?!
Chceme si promluvit.
A s kým?! A opravdu je to tak důležité že kvůli tomu nemůžeš jít jinam?!
Upevňuji si postavení a ti kteří můj tlak vydrží, mohou zůstat.
Nevyháním je.
Seš kráva.
A ty býk polib mi prdel a nech mě to dodělat.
Kde ses to naučila?
To tě nemusí zajímat!

Během velmi výnosné konverzace s mým vlkem, už stihli všichni opustit jídelnu. Až na jednoho. Nicka samozřejmě. S pobaveným úšklebkem v koutku pusy se usmíval.

,,Copak to vyvádíš?" Zeptal se lehce nechápavě, ale byla tam i známka škádlivosti. A u sekundu později jsem cítila jak se duše, mojí vlčice rozpíná a klade si nároky na větší část těla. V tuto chvíli jsem byla na hranici přeměny. Zasvítily mi oči a hlas se mi změnil na chraplavý a hlubší.

,,Chci si s ním promluvit." Zachraptěla a můj Alfa až v ten moment pochopil. Hluboce se nadechl a o chvíli později byla cítit i jeho moc ve vzduchu. Byla jiná než ta má. Podstatně silnější, přitažlivá a neuvěřitelně lákavá. Svou osobitostí jako by vás přímo nutila si jen podřadně kleknout na kolena a kompletně se odevzdat do její moci. I my jsme ten nápor nevydržely a lehce, opravdu jen trošičku se přikrčily.

,,Copak mi chceš družko?" Ten panovačný, hluboký hlas jí neuvěřitelně přitahoval. Přestože byl také chraplavý, zněl jinak než ten můj. Tak elegantněji. Podmanivěji.

,,Chci poznat toho, s kým mám počít potomka." Odvětila škádlivě. Jo. Moje holka a já jsme úplně stejný. Milujeme provokování. ,,Nebo snad nemůžu?"

Oči mu ještě více zasvítily a svaly na rukou napjaly, jak je sevřel do pěstí. Vyvedla jsem ho z rovnováhy a on přepadl více na vlčí stránku a ještě sekundu a proměnil by se i s oblečením. Tenhle trik byl velice náročný, stačilo i sebemenší vychýlení a z člověka je najednou vlk. Proto to po něm také vyžadovala. Chtěla zjistit, jak dobré má sebeovládání. Zjevně né příliš dobré. Stačilo jedno, jediné popíchnutí a už se vztekal.
Tak tohle bude ještě zajímavé.

************************************

Bububu 👻👻👻
Je tu nová cháptér😂 Tentokrát(pro změnu) z jídelny. Doufám že se líbí.
Enjoy it😇