For Luna

22. kapitola

Sesunula jsem se do něčí náruče.
Byla teplá, hřejivá.
Cítila jsem se v bezpečí.
Po rukách mi stékala krev.
Cítila jsem její kovový pach.
Bylo to jaksi, děsivě uklidňující.
Pod nohama už jsem necítila zem.
Zřejmě mě teplá náruč zvedla. Lehce to se mnou houpalo a já, jako miminko v postýlce, pomalu usínala. Náhle jsem pod zadkem zaregistrovala zem. Bdělost se vrátila. Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla se kolem. Nacházela jsem se u ohně. Za mnou, byla cítit pevná hruď a když jsem se na ni chvíli soustředila vybavilo se mi dotyčného jméno.

Nick.

Byla jsem o něj zády opřená a on mě majetnicky objímal rukama kolem břicha. Bylo to příjemné. Ani jsem se nesnažila vstát, nebo se vymanit z jeho tepla, byla jsem příliš slabá a ta náruč, zase příliš pohodlná. Přede mnou se objevila známá stařenka a já se na ni mile usmála. Čiperně, až skoro rozverně se kolem roztančila, přičemž odříkávala podivné slova, která se prolínala a ztrácela. A já cítila v podbřišku podivné chvění. Mluvila vlkodlačsky, ale já jí nerozuměla.  Mluvila příliš rychle. A tak jsem se jenom zmateně usmívala, naprosto nechápajíc co se to sakra děje.

,,Požehnává nám k dítěti má paní." Zašeptal mi do ucha Alfa a já se pod ním zachvěla. Líbilo se mi to. Když mi říkal má paní. Bylo v tom cosi podřízeného. A to mě vzrušovalo.
Ale počkat...
K DÍTĚTI?!
Trhla jsem sebou.
No to snad nemyslí vážně?!
To doopravdy čeká že se s ním prostě jen tak vyspím?!
Tak to teda ne!
To se hošánek přepočítal!
Hodlala jsem mu pěkně od plic říct co si o tom myslím, když mi v mém plánu zabránila milá stařenka.

,,Ještě ti ošetřím ty rány." Hlesla a usmála se. Ta paní. Byla zvláštní. Vyzařovala z ní podivná, tajemná aura. Možná to bylo bolestí, kterou si s sebou nesla. Ze ztráty jejího manžela.
V ruce držela misku, do které jsem bohužel neviděla. Natáhla se a opatrně přejela po jedné z ran.
Štípalo to.
Sykla jsem a zabořila se hlouběji do Nickova náručí. Teď, jako by veškeré naše spory zmizely, on představoval sloup. Pevný, stabilní. A já zase tu, co se o něj potřebovala opřít. Pevněji mě objal a starostlivě políbil na krk. Ani jsem si ten lehoučký dotek nestačila pořádně užít a už přišla další štiplavá bolest na paži. Třicet ran.
Celou tu dobu co je stařenka natírala podivným, hnědým, smradlavým sajrajtem na mě tiše promlouval a snažil se odpoutat mou pozornost. Občas mě líbnul na spánek, nebo přejel dlaní po břichu. Uklidňovala mě. Ta jeho péče. Cítila jsem se opatrovaná. Vážená. V bezpečí.
Pevně jsem zatínala zuby a snažila se to vydržet a nevydat ani hlásku, stejně mi ale čas od času ujelo tiché zaklení.

,,Hotovo." Vydechla stařenka.
Úlevně jsem si opřela hlavu o Nickovo rameno a nechala jí tam ležet. Můj Alfa zůstal, nepouštěl mě. Setrvaly jsme takhle dlouho. Já načerpávala sílu a on mě jí nechal načerpat. Jakmile jsem byla dostatečně připravená čelit světu, zvedla jsem se a rozhlédla se kolem. Oslava se znovu rozproudila. Většina vlkodlaků zpívala, někteří tancovali, mezi nimi i Ria a jiní jedli maso, co si upekli. Byla to nádherná podívaná. Ta domácká, veselá nálada co tu panovala mě fascinovala. Viděla jsem jak k nám míří zrzavá vlkodlačice. Byla asi tak ve středních letech a v náručí chovala dítě. Hnědé oči jí jiskřily přátelstvím.
Sierra. Jmenuje se Sierra.

,,Ale notak! Přece tu nebudete jenom tak postávat! Všichni už se těšíme na váš tanec!" Křikla po nás s obrovským úsměvěm na tváři. Byla mi velice sympatická. Ucítila jsem jak se kolem mého pasu obmotala něčí pevná ruka a vzápětí jsem jí už byla táhnuta k ohni. Za svou smečkou. Je divné to říct, ale v duchu jsem s tím již dávno byla smířená. Jako by po tom má vlčice přímo bažila.
Otočila jsem hlavu, abych se podívala kdo je majitelem té ruky, ale dávno už jsem to věděla. Bylo to jasné, takhle pevnou, silnou ruku má jenom jeden vlkodlak. Můj Alfa.
Na tváři mu hrál pokřivený úsměv a to štěstí vepsané hluboko v jeho očí i mě samotnou rozradostňovalo.
A jen kvůli tomu jsem neprotestovala když se mnou začal tančit. Držel si mě blízko sebe a ani na chvilku nepouštěl, jako by se bál že by mu mě někdo vzal. Hýbali jsme se až překvapivě rychle, ale navzdory tomu mě ruce ani jednou nezabolely. Každý náš pohyb byl živý a naplněný radostí. Bylo to povznášející. Jako by najednou neexistovalo nic, jen rychlá hudba a my dva. Smála jsem se. Celou tu dobu. A on taky.

Byla to nádherná noc. Většinu času jsem protančila, ale Nick také trval na přestávkách aby se mi nic nestalo. Ruce už ani trochu nebolely, nevím co to bylo za mastičku co mi tam stařenka namazala, ale byla zázračná. Rány tam pořád byly, ale již se pomalu zacelovaly, nepochybovala jsem však že po nich zůstanou jizvy. Jako připomínky toho čím teď jsem. Jejich vůdkyní. Jejich matkou.
Celou noc jsem strávila s Nickem a když se pomalu začalo rozednívat, oslava končila. Všichni uklízeli, oheň se pečlivě uhasil a když na obzoru vysvitl rudý kotouč, mýtina až na pošlapanou trávu a vypálený kruh, vypadala jako dřív. Tedy alespoň myslím. Společně naše smečka poté sledovala východ slunce. Všichni v okouzlení sledovali jak se obloha pomalu zalévá růžovou, oranžovou, červenou a žlutou barvou. Kolem mého pasu mě objímaly dvě pevné paže, které jsem přikrývala svými. A v ten magický moment jsem to pocítila. Ten hluboký záchvěv naprostého štěstí. Nechala jsem se jím unášet a vyžívala se v něm.
Jakmile se slunce ukázalo ve své plné síle, všichni pomalu odcházeli domů pro zasloužený odpočinek. Já následovala svého Alfu. Dnes je první den co spím v jeho domě a jak jsem později zjistila tak i v jeho posteli. Velké manželské posteli.
To že s ním budu sdílet lože, mi po dnešku ani příliš nevadilo. Vlastně jsem byla dokonce i trochu ráda. Když jsme společně ulehávali, objal mě kolem pasu a oba jsme se propadli do hlubin spánku.
Společně.

************************************

Bububu 👻👻👻
Jelikož nestíhám, tak jsem se rozhodla že kapitoly budu vydávat každý druhý den. Opravdu se omlouvám, ale je to doopravdy vyčerpávající. Doufám že se líbí.
Enjoy it❤❤