For Luna

34. kapitola

Znala jsem ten pocit. Ten, když se dívám na své nehybné tělo, ten pocit kdy jsem mrtvá. Přesto mnou ten pohled otřásl mnohem více než obvykle. Najednou jsem věděla že není cesty zpět, že jsem nenávratně a nenapravitelně mrtvá. Dívala jsem se do Nickovi tváře když se mu rozzářily oči, při pohledu na jeho potomky, jedno vzal do náruče a něžně si ho pochoval. Vypadal tak neuvěřitelně šťastně! Sierra si mě konečně všimla a trochu se zarazila nad mou nepohyblivostí. Nedůveřivě se natáhla k mému krku, aby zkontrolovala tep. Chvíli bylo naprosté ticho a já mohla detailně sledovat jak se její radostný výraz mění. Zděšeně vykřikla a tím na sebe upoutala pozornost všech v místnosti místnosti.

Nezajímala jsem se o obličej ostatních, dívala jsem se pouze do Nickova obličeje. Zmateně na zrzku přesunul svůj pohled a vzápětí zrakem spočinul na mém bezládném těle. Dívala jsem se mu zblízka do tváře když mu to začalo docházet, dívala jsem se když dítě položil do Elliných rukou a dívala jsem se na něj když se k mé mrtvole přiřítil a přiložil prsty na krk.

To co se dělo potom mnou otřáslo neuvěřitelným způsobem. Jakmile zjistil že nedýchám, v očích se mu odrážela ta syrová hrůza, pramenící z faktu že jeho milovaná je mrtvá.

,,Ne." Vydechl zničeně a po mých rozmazaných tvářích se začaly kutálet stříbrné slzy.

,,Ne!" Zařval až sem s sebou trhla. Stála jsem naproti něho a sledovala ho. I jemu se oči zamlžily slzami a po chvíli jeho hrdlem otřásl první vzlyk.
Plakal a já s ním.
Klesl na kolena jako by ho už nohy nedokázaly déle nést a vzal si mou mrtvolně bledou ruku do té své. Ta má se ní úplně ztrácela.

,,Takhle to být nemělo! Mě-...la si vidět naše děti vyrůstat! Měla si- měla si tolik věcí! Nesmíš- ne-.. nesmíš! Prosím vrať se lásko! Já tě miluju slyšíš?! Miluju tě! Nesmíš mě opustit!" Křičel, řval, vzlykal a jeho oči zářily šílenství.

,,Taky tě miluju!" Vykřikla jsem zhroucená naproti něj, ačkoli mě nemohl slyšet. Otřásaly mnou mohutné vzlyky.

Vždyť já je opustila.. Všechny ty malé, úžasné drobečky, vždyť já opustila jeho. Svého milovaného. Já- j- já zabila dítě, které zemřelo spolu semnou.
Panebože?!
Co jsem to provedla?!

Zařvala jsem ve snaze zbavit se alespoň trochu té neuveřitelné bolesti, co mě držela ve svých ohyzdných spárech. Nebyla to však bolest fyzická, ne tady na tomto místě není fyzické nic. Ne, byla psychická, duševní a milionkrát horší než fyzická. Toužila jsem si vytrhat všechny vlasy, jenže jsem žádné neměla, toužila jsem si rozdrásat kůži a umřít znovu a znovu, bohužel jsem nemohla. Tady, ve světě mrtvých jsem nebyla nic jiného, než neurčitá, světlá hmota, vzdáleně se podobající člověku.

Ztratila jsem všechno. Svou lásku, své děti a dokonce i mou vnitřní vlčici jsem necítila, naše duše se musely při úmrtí rozpojit. Byla jsem sama. Tak moc sama.

Nick mě držel dlouho. Stále brečel a vermomocí si mě tiskl k sobě. Kdykoli se ho někdo snažil od mého těla odtáhnout, skončil s pokousanou rukou. Časem se přeměnil na vlka a objal mou chladnou mrtvolu svým teplým, chlupatým tělem. Jako by se mě snažil zahřát. Neustále zoufale kňučel a čas od času i žalostně zavyl.

Ležel semnou den i noc. Vystřídalo se u hodně vlkodlaků. Všichni se chtěli podívat na svou Lunu. Tu ztrátu, v momentu kdy jsem opustila tento svět, cítili všichni. Většina také brečela a kdykoli se chtěli o něco přiblížit, můj ochránce na ně bezmyšlenkovitě zaútočil. Byl jako smyslů zbavený.

Když už se vystřídal třetí den, můj Alfa usnul. Po tak dlouhé době, konečně zamhouřil oka a mně se neskutečně ulevilo. Strážila jsem ho stejně jako on před tím mě, držela jsem nad ním svou nehmotnou, ochranou ruku. Během jeho spánku konečně odstranili mou mrtvolu. Byla to vcelku nechutná a opatrná práce a já litovala zarmouceného Fregiho, co to musel udělat. Černý vlk měl ve tváři vepsaný hluboký žal a úcta s jakou se mým tělem nakládal mě nesmírně potěšila.
Mám ho ráda.

Nick šílel.
Jakmile se vzbudil, líně se protáhl a rozhlédl se kolem sebe. Ještě stále si neuvědomoval co se stalo. Kukadla měl rozespale přivřené a vypadal přitom tak roztomile, až jsem se musela něžně usmát. Poprvé.

Očima zkoumal každou věc kterou měl v dosahu a s každým dalším předmětem bylo vidět jeho nabyvající uvědomění. Nakonec se podíval na postel, kde jsem měla ležet já. Respektive moje tělo.

Prudce vyrazil do stoje a agresivně ohrnul pysky, šel z něj strach. Seskočil z postele a poté rozzuřeně zavyl. Vyběhl z naší ložnice s nosem přitisknutým k zemi, kde zhluboka nasával pachy a mezi němi hledal i ten můj. Dostal se z domu a mířil k chatce která byla úplně na kraji celé vlkodlačí vesnice. Malá zahrádka před ní a skvostné kytice v okně jasně poukazovali na přítomnost ženy. Běžela jsem za ním. Nebo spíše letěla, tedy něco mezi tím.

Tlapou rozrazil dveře přičemž hrůzostrašně zavrčel. Pohled mu padl na stařenku shrbující se nad stolem, kde jsem ležela úplně nahá já. Překvapeně jsem vyjekla. Mně to už teď sice můžete být jedno, ale stejně je to divné. Vždyť jsem zatraceně nahatá!

Stařenka se přitom náhlém zvuku prudce otočila, až jí zapraskala páteř. Jakmile spatřila rozběsněného Alfu, přikrčila se ještě víc.

,,Eh.. Pane,.. upravuji jí na pohřeb." Zamumlala skřípavě. Šla jsem se podívat na to, jak vlastně vypadám.
Dlouhé, tmavé vlasy jsem měla spletené do jednoho, volného copu a v něm zapletené kytičky, větvičky a dokonce i šípky. Bledé tváře nebyly nijak doladěné, jen mé tělo bylo zpola pokreslené nejrůznějšími ornamenty. Byly napsány hennou.
Až na nezvedajícíse hrudník, jsem vypadala jako by jsem spala. Modré i jantarové oči byly bezpečně skryty za víčkami a já jakoby jsem se tak připravovala na věčný spánek.
Bylo to úchvatné.
Teprve nyní jsem si všimla ještě stále dost velkého bříška.

To dítě.

Bude pohřbeno se mnou.

************************************

Bububu 👻👻
Koleduju si o další mrtvolu já vím 😃
Ano tak Mia fakticky umřela čekali jste že se z toho vyhrabe co? 😂
Nené...
Nenene..
Enjoy it❤