For Luna

32. kapitola

Den se střídal s nocí, slunce s měsícem a hodina s hodinou. Plynuly týdny a dokonce i měsíce. S každou minutou mi břicho o něco povyrostlo a já se cítila..
Cítila jsem se tlustá.
Jakože fakt hodně tlustá.
Podle Sierry mi břicho narostlo ještě více než je obvyklé, tudíž došla k názoru že nečekám jedno malé škvrně, ale rovnou tři! Ale já jí nevěřím, nebo si to spíše nehodlám připustit. Beztak se jenom prežírám, proto je můj pupek tak abnormálně velký. Je to už šest měsíců a s každým dnem se očekává můj porod. V celé smečce panuje všeobecné napětí a nedočkavé natěšení na mé potomky. Ve mně však porod vzbuzuje pouze negativní pocity. Hlavně kvůli nočním můrám které mě každou noc pronásledovaly. Ten sen se stále opakoval. Dokola a dokola. Zjevím se v pokoji, rodím, umírám. Popravdě se bojím, opravdu a hluboce se bojím. Když jsem se už několikrát probudila s křikem Nick se začal vyptávat co mě tak trápí, že mě to děsí i ve snech. Vždy jsem ho nějak falešně ujistila že jsem v pořádku a že se není čeho obávat. Časem na mě přestal dorážet, jelikož zjistil že to k ničemu nevede. Pouze mě po procitnutí zabalil do své hřejivé náruče a v tichosti utěšoval. Při vzpomínce na tu noc kdy jsem mu oznámila že bude otcem jsem se musela ušklíbnout.

Tehdy přišel do jídelny a pořádně přes ní zaburácel.

,,Co se tu sakra děje?!" Rozdivočelý dav utichl a upřel zrak na Alfu, ten se rozzlobeně mračil a ruce mačkal v pěstích. A do toho hrobového ticha které nastalo se ozval Ellin hlasitý výkřik.

,,Budeš otcem!" V tu chvíli jsem se schovala za Torta a dlaní se snažila utišit svůj smích. Moc ráda bych se předtím podívala na Nicka abych zjistila jak se tváří, ale najednou jsem se bála jeho reakce.

,,Cože?" Vydechl nevěřícně a Ell mu svou předchozí větu s radostí zopakovala, jen o něco hlasitěji a nakonec dodala "trotle!" V tu chvíli jsem to už nevydržela a se šťastným smíchem se běžela mému vlkodlakami schovat do náruče.

,,Budeš otcem lásko! Budeš táta!" Křičela jsem mu do ucha a pevně ho objímala.

,,Já budu táta?" Zeptal se znovu užasle a já jen nadšeně přitakala a odtáhla se abych se mu mohla podívat do obličeje. V ten moment se mu oči rozzářily a on mě popadl za boky a za doprovodu našeho radostného smíchu se mnou zatočil ve vzduchu. Jakmile mě položil na zem, začal můj obličej zasypávat něžnými polibky. A oslava se opět rozproudila.

Nick. Ze začátku mi jeho gesta přišla hrozně milá a pozorná, ale teď bych ho nejraději uškrtila. Už i na oslavě jsem si všimla jak je najednou vůči mě přehnaně starostlivý. Nedovolil mi nikam chodit samotnou, odsunoval mi židle a neustále se ptal jestli jsem v pořádku. Myslela jsem že je to jen přechodné období, ale další dny i měsíce to pokračovalo stejně. Měla jsem zakázáno chodit sama, takže mě nikdo nepotkal bez stráží po mém boku, měla jsem zakázáno lovit či se dokonce procházet mimo smečku a když jsem mu jednou, na samém počátku těhotenství oznámila že jdu trénovat, jsem si jistá že kdybych nenosila jeho dítě, utrhl by mi hlavu. Šílela jsem z toho.
Takže jsem byla divák.
Divák všeho.
Měla jsem dovoleno pouze koukat a jíst samozřejmě. Ach jídlo, jídlem mě doslova přecpával a mě to tak určitým způsobem vyhovovalo. Byla jsem schopná sníst toho tuny. Kuchařky, Margi a Ratia to snězené množství vždy pozorovali se zoufalým pohledem ve tváři, zatímco Alfa mě s radostí, že bude jeho potomek Dobře vyživen ještě dokrmoval.

Nick ale často mizel pryč. Ano chápu že je vůdce smečky a má povinnosti, ale Ell mi prozradila že mizí častěji než obvykle. A ze se dokonce ani nechová tak jako vždy, měla jsem o něj upřímnou starost a dokonce se s ním kvůli tomu i několikrát pohádala. Bezúspěšně. Mizel dál a dál.

Právě se nacházím rozvalená na gauči v obýváku a ujídám z talíře který je chytře umístěn přímo na nejvyšším bodu mého pupku. Gigantické břicho, jak jsem zjistila má i pár výhod.
Za prvé slouží jako držák jídla.
Za druhé slouží jako držák pití.
To je asi vše.
Jinak mi slušně a mírně řečeno zavazí. Snažím se poslední dobou nemluvit sprostě, abych byla dobrým příkladem pro mé dětičky. Upřímně? Nejde mi to. Hlavně když mi něco spadne na zem a já to mám zvednout. To je teprve něco. Ucítila jsem nepříjemný tlak na močáku.
Né!
Už zase?
Achjo čůrací pauza.
Natáhla jsem se pro ovladač a vypla televizi kterou jsem doteď pozorovala. Těžce jsem se s nesrozumitelným hekáním a mumláním posadila a natáhla ruku k další která už byla nachystaná na pomoc mi se zvednout. Ta druhá pracička byla Fregiho. Černého vlka z lovu, kterého jsem si za čas co mi dělal mého osobního strážce velice oblíbila. Pevně mě chytl za ruku a s námahou a funěním mě zvedl do stoje. Vesele jsem se na něj zazubila.

,,No Fregi! Nechceš mi doufám tímhle naznačit že jsem tlustá!" Naoko jsem mu pohrozila prstem a stáhla na něj obočí. Cukající koutky a jiskřičky smíchu v očích mě však prozradily. Fregi se hraně zhrozil a vzápětí nonšalatně odpověděl.

,,To bych si k vám má milovaná, všemohoucí Luno v žádném případě nedovolil!" A pak jsme se oba rozesmály.

,,Čůrání?" Zeptal se s úsměvem a já jen s nešťastným povzdechem přitakala. Tohle mě na tom štvalo nejvíc. Každou minutu jsem byla na cestě na záchod, s rukama na zádech jak mě bolely. Těhotenství je nepřirozené a ničí záda! Schválně jsem se nedávno prohlížela v zrcadle a má páteř je podivně zkroucená. Dobelhala jsem se do koupelny a tam se nespokojeně vyčůrala. Vstávání bylo bez pomocné ruky poměrně obtížné, ale Fregiho jsem na pomoc zavolat nehodlala ani za nic! Tak hluboce jsem ještě neklesla. Teda alespoň doufám. S podstatně větší námahou jsem se znovu zvedla a pečlivě si umyla ruce, přitom můj pohled upoutal obraz v zrcadle. Tmavé, rozcuchané vlasy do všech stran, různobarevné oči byly lehce zarudlé a opuchlé, jak jsem v noci nemohla díky tomu melounu spát a tváře červené. S uspokojením jsem mohla zkonstatovat že se mi podstatně zvěčily prsa. Potěšeně jsem si je přidržela v rukou a poté uznale zapískala. Byly fakt velký! Nakonec jsem si vyhrnula tričko a naskytl se mi pohled na ten břuch. Lehce jsem ho pohladila a v odpověď mi přišlo jedno neposedné kopnutí. To malé bude jistojistě fotbalista. Něžně jsem se zasmála a znovu ho pohladila. Bylo už dost tvrdé a trošku načervenalé, porod měl přijít každým dnem. Další kopnutí. Byl to neuvěřitelný pocit. Zamilovala jsem si tom.

,,Dáme si špagety miláčku?" Otázala jsem se bříška žertovně a v odpověď mi přišlo další výkop. Zasmála jsem se a vydala se jako dost často směrem kuchyň vyžebrat něco od kuchařek.

************************************

Bububu 👻👻
Z Mii už se stala pořádná, právoplatná těhulka. 😃

Musím přiznat že už se pomalu ale jistě blížíme ke konci. Jsem si skoro jistá že toto nikdo moc nečte ale co! 😂 Snažila jsem se vám vynahradit ty předevčírejší dvěstě slova takže je tato kapča o něco delší.
No to jest vsjo.
Takže.
Enjoy it❤