For Luna

1.kapitola

To že byla totálně na sračky poznala hned z několika důvodů.

Za prvé: právě se nacházela v kostele. To by samo o sobě zřejmě nemělo být nic podle čeho by se dalo poznat že jsem opilá. Spousta lidí chodí do kostela. Dokonce i můj praděd do nich chodíval. Tedy aspoň myslím... Momentálně mám totiž značné problémy s přemýšlením. Vlastně jsem tak trochu pozapoměla jak se to vlastně  jmenuji.
Kdyby jste mě alespoň na malou chvíli spatřili, řekli by jste že nejsem typ co chodí do kostela.
Kdyby jste se mnou chvíli mluvili, zjistili by jste že rozhodně nejsem typ co chodí do kostela.
A kdyby jste mě znali, věděli by jste, že bych do kostela nikdy, ani za nic nevkročila.
Za druhé: má přesnější lokace by zněla zřejmě nějak takto- sedí s nohama obtočenýma kolem krku sochy nějakýho fešáckýho anděla. S flaškou rumu v ruce. Samozřejmě.
Za třetí: vykazovala jsem typické známky opilosti. Mluvení se pro mě stalo nedosažitelným cílem. Nyní jsem při jeho pokusech vydávala zvuky podobné topící se ho lachtana, zkříženého s geneticky modifikovaným čmelákem. Ano to byl přesný výraz pro mou nynější mluvu.
Dále opravdu pochybuji že ten obraz ukřižovaného Ježíše namaloval jeho autor dvakrát a položil jej vedle úplně stejné kopie, a ještě je nechal se navzájem překrývat.
Potom to byla samozřejmě dezorientace a syndrom pocitu plavajícího mozku.

Povídala jsem, tedy jsem si aspoň myslela že povídám, andělovi pode mnou o svých trápeních a strastech. A on mi naslouchal s trpícím výrazem. Ale na svou obranu musím říci že ten tu měl už když jsem přišla. Možná jej měl právě proto že jsem přišla.
Lehce jsem mu hladila tu jeho nehybnou hlavu a občas si cucla té lahodné tekutiny uvnitř poloprázdné flašky v mé ruce.
Dalo by se vlastně i říct že je to poloplná sklenice. Jo to zní hezčeji, tak více optimisticky. Nevím co mi přišlo vtipné, prostě jsem se rozesmála.
Kulatý nos v opilosti jako vždy nakrčený. Tváře získaly červený nádech, a to pořádně hluboký nádech. Rajče by se nad mou červeností červenalo. Hele, to zní jako nový jazykolam. Tedy aspoň pro mne.
Rudé rty jsem lehce našpulovala, byl to můj zlozvyk už od mala, když se mi něco nelíbilo. Dvě různobarevná očka, jedno ledově modré a druhé teple jantarové, pohltil opar alkoholu, pěkně tlustý a macatý opar mimochodem. Dlouhé po pás, hnědé vlasy tvořily podivné chuchvalce neidentifikovatelné hmoty a ty které nebyly smotány do klubka, trčely do vzduchu jako anténky. Štíhlá, malá postava byla momentálně ležérně uvolněná.
Ukázkový příklad opilosti.
Přímo učebnicový příklad, děti by se o mě mohli učit.
Nebo by se mohli udělat nějaké příručky, jak (ne)vypadat jako já.
Ehm.. sakra jak že se to jmenuju?
Zčistajasna mi hlavou problesklo jméno.
Mia.
Opilá Mia.

Bububu👻👻
První kapitola doufám že se bude líbit. 😇😇