For Luna

6. kapitola

Zarazil se.
To mě potěšilo, velice potěšilo.
Už vzápětí ale nasadil tu svou sebevědomou masku.
,,Broučku já moc dobře vím jak se jmenuješ."
A do prdele.
,,Mia." Oznámil mi.
Z kama to sakra ví?
,,A ohledně tvého propuštění tě budu muset bohužel zklamat."
Hravý úsměv.
,,Zůstáváš se mnou."
Hlasitě jsem si odfkrla.
A ještě jednou, kdyby to náhodou neslyšel.
,,Takže teď se můžeš ptát, odpovím ti, asi ti to dlužím viď?"
To víš že mi to dlužíš paznechte!
,,Kam mě to vezeš?" Zněla má první otázka.
Jeho tvář ztuhla, na tváři se mu objevil kamenný výraz, hravost byla ta tam.
,,Narvia." Zkonstatoval suše.
Ne...
Ne!
To by neudělal!
To je určitě jen nějaký vtípek!
Ne...
Narvia, je něco jako trh.
Pořádá se každý rok, hluboko v Kanadských lesích, daleko od veškeré civilizace.
Je to šance si zakoupit spousty věcí.
Od kouzelných amuletů, přes nejlepší kožešiny až po vlkodlačice.
Ano správně, vlkodlačice.
Všichni alfové mají povinnost sesbírat za rok co nejvíce vlčic a poté je prodat právě na tomto trhu.
Kupovat si můžou pouze mladí a nezadaní mládenci.
Ale není to tak že by se s ženami jednalo jako s otrokyněmi, právě naopak, je s nimi zacházeno jako s největším pokladem, protože ony jsou základem smečky.
Protože bez nich by nebyly potomci.
A bez potomků by jsme vyhynuly.
Další pro ně plus, je že si mohou vybírat kam půjdou.
Vždy je určeno několik zájemců a z nich si poté vlkodlačice vybere.
A proto si to velká většina dívek užívá.
Pro muže je to něco jako sport a pro ženy získání pozornosti.
Výhra pro obě strany.
Jen menšina proti tomu protestuje.
A mezi ně patřím i já.
Silně protestující vlkodlak,  k tomu aby mě k někomu uvázaly do smečky.
Já byla téměř odjakživa samotářka.
Spousta smeček si mě k sobě chtěla připojit, dokonce i násilím. Kvůli tomu jsem se musela na nějakou dobu uchýlit k životu v horách, kam si nikdo netroufl. Tenkrát to bylo o fous.  Já však vytravala a žila si životem svobodné, divoké lvice na útěku přede všemi a přede vším.
A teď jsem tady.
Uvázaná na řetězu jako neposlušný pes.
V karavanu, který mě má dovést na trh, kde mě budou prodávat jako maso ve výloze.
Kde se poděla ta lvice?
Kde je moje bojovnost a divokost?

Asi někde ulítla když si nás donutila vyskočit tím oknem...
Ticho!

,,To si ze mě děláš prdel.." zašeptala jsem, v mém hlase byla ale jasně zřetelný potlačovaný vztek.
A že byl teda pořádný!
Už, už se nadechoval aby něco řekl, možná se dokonce omluvil, když jsem ho přerušila.
Vlna vzteku mě úplně pohltila a já jí nemohla ani nechtěla bránit aby se dostala na povrch.
Ruce se mi roztřásly, dech se zkrátil srdce začalo zběsile pumpovat krev do celého těla, aby se přispůsobilo mému momentálnímu rozpoložení.
,,Deláš si ze mě kurva prdel?! Co si o sobě myslíš že mě prostě jen tak uneseš s prodáš jako otrokyni do konce mého života?! Já nejsem jak ty jiné, poslušné vlkodlačí děvky, co vám klidně i padnou k nohám jen aby jste si jich všimli! To teda ne chlapečku to teda ne! To ses pěkně přepočítal! Já tady.."
,,Ticho!" zařval a tím přerušil mé vzteklé hudrování.
Přimhouřil oči do úzkých štěbřinek.
,,O tom ty má milá Mio nerozhoduješ."
Zasyčel.
,,Počínaje dneškem je tvá svobodná vůle jen iluzí je to jasné?!"
Na chvíli jsem oněmněla.
On mě unesl.
Přivázal mě řetězy.
A teď mi říká že už nemám žádnou svobodnou vůli?!
A ještě mě hodlá prodat jako bych neznamenala víc než flákota masa!
Cítila jsem jak mi vztekem zazářily duhovky.
No řekněte je tohle normální?!
Zavrčela jsem, to vrčení bylo tak monstrózní a hluboké, že by otřáslo i s mrtvým.
To co mi tu teď říkal bylo v rozporu s celou mou i vlčí podstatou, každá buňka, každý nerv ve mně se bouřil.
A já cítila že vlna vzteku, která se ve mně po dobu únosu celou dobu hromadila a vzrůstala, nemá daleko k výbuchu.
Celá jsem se třásla po krveprolití.
Jako by se moje a vlčí stránka sjednotila za přáním mu vyškrábat z toho jeho dokonalýho ksichtíku oči.
A on jako by vycítil že mám dost.
Okamžitě se zklidnil, jeho vražedný výraz zmizel, tělo se uvolnilo a ze rtů mu splynul dlouhý výdech.
,,Hej.." zašeptal. Jeho hlas mě uklidňoval.
,,Je to v pořádku, nic se neděje." Mluvil tiše, líbezně, melodicky.
A ze mě veškeré napětí v mžiku opadlo.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla.
Hypnotizoval mě očima a upoutával veškerou mou pozornost.
A já se uklidnila.
Znovu se topíc v jeho uhraničivém pohledu.
Odvrátil se a začal něco připravovat v kuchyňce.
,,Máš holku?" Vylétlo ze mě aniž bych chtěla a vzápětí jsem si měla chuť omlátit hlavu o tu fešně vypadající zeď.
Překvapeně se po mně otočil. A poté se tiše rozesmál.
Áno, Áno.
Vzrušovalo mě to.
Nasadil svůdný úsměv.
,,Zatím ne." Zamručel svádivě.
Podezřívavě jsem přimhouřila oči, nechtělo se mi věřit že by takovej fešák neměl holku.
Ledaže by...
Ledaže by byl...
,,Ty seš gay?" Zeptala jsem se ho.
Zbělal.
Přísahám.
Hned jak jsem se zeptala byl celý bílý.
,,Gay? Co?! Ne! Vypadám tak snad?!Ach bože! Já vypadám jak gay! Co se tu se mnou děje?!" Hlas měl tak o dvě oktávy vyšší.
A já se poprvé za dlouhou dobu upřímně rozesmála.
To zděšení a čirá hrůza co se mu odrážela v očích byla tak neuvěřitelně komická!
Že to prostě jinak nešlo!
No tak gay zjevně nebyl...
Zamračil se.
A bez dalšího komentáře se otočil, ale těsně před tím než to stihl jsem viděla jak se mu tváře zbarvily do nachově červené.
Další salva smíchu.
,,Ty se červenáš!" Vykřikla jsem zalikajíc se.
Dotčeně se otočil a zrudl ještě víc.
,,To teda ne!" Zavrčel popuzeně.
Bolelo mě břicho i pusa ale stále jsem se nepřestávala hurónsky řehtat.
Vlastně to s každou sekundou nabývalo na síle.
Když v tom karavan s trhnutím zastavil.
Otevřely se dveře a dovnitř nakoukl chlap středního věku.
,,Jsme na místě pane!" Oznámil formálně, trochu suše.
A.
Bylo.
Po.
Srandě.

************************************

Bububu 👻👻👻
Omlouvám se za chyby😔
Přesně tisíc slov! Doufám že se líbí.😌