For Luna

5. kapitola

Pomalu procitla.
V krku jí nepříjemně pulzovalo.
Ostré světlo se jí zařezávalo do zavřených víček a ona neměla odvahu je otevřít.
Bála se co by uviděla.
Pod sebou cítila něco měkkého.
Postel.
Nebyla ale tak měkká jako v pokoji ze kterého vyskočila.
Slyšela motory aut.
Zřejmě byla u silnice.
Pak k ní dolehl jeden hlasitější rachot.
Skoro jako by se ona sama nacházela v autě.
Ale to je přece blbost v autě nejsou postele!
Ledaže...
Něco s ní trhlo.
Prudce otevřela oči.
Naskytl se jí výhled na drobně zařízený pokojo- obyváko- kuchyňo- předsíň.
Za oknem kterému lehce stínily závěsy, se rychle míhala krajina.
Nebylo pochyb.
Byla v karavanu.

Super vždycky jsme chtěli jet karavanem viď že jo?
I za předpokladu že by nás v něm unesl týpek který nás kousl do krku?
No když to řekneš takhle tak už to moc suprově nezní...

,,Dobré ráno šípková princezno."
Dobré ráno můj idiotský únosce...
Zavrčela.
On se jen pobaveně zasmál.
,,Přeměň se na posteli máš oblečení"
S nezaujetím zvedla hlavu aby se střetla s jeho pohledem a poté ji s nezájmem nechala spadnout zpátky do polštáře.
Z očí mu zasršely blesky.
,,Myslím to vážně, potřebujeme si promluvit"
Procedil zkrz zuby.
V duchu jsem se škodolibě chechtala.
Dvakrát švihla ocasem o postel.
Zavrčel a já se v duchu znovu rozesmála.
Moje vlčice také vypadala nad míru spokojeně že ho dokázala rozzuřit, najevo však dávala najevo jen chladnou lhostejnost.
Z ničeho nic se vymrštil a než se nadála, vecpal před ni ten svůj dokonalý obličej tak blízko že měla problémy dýchat.
,,Holčičko nevíš s kým si zahráváš.''
Zabručel hlubokým hlasem a ona měla co dělat aby nezavzdychala.
Pak jí došlo co vlastně říká.
Vztekle přimhouřila oči a nasadila vyzývavý pohled.
Zřejmě ho zaregistrovat, protože se lišácky usmál.
To a ještě jeho obličej pomalu se přibližující k tomu mému, ji kompletně pohltilo.
Znovu uvízla v jeho pohledu, topíc se, lapajíc po dechu.
Uhranuly ji jeho hluboké oči a ona se do nich ponořovala stále hlouběji a hlouběji.
Neviděla dokonalejší barvu.
Ta tmavě zelená jako jehličí, na okrajích tmavší skoro až hnědá a u zornice světlejší, skoro smaragdová, ji dokonale uhranula.
Ucítila něco těžkého na krku, vzápětí se ozvalo cvaknutí.
A už tady nebyly žádné oči které by mohla sledovat.
To ji konečně probralo z transu.
Zmateně se pokusila vstát, ale něco jí v tom zabránilo a prudkým tahem ji stáhlo zpátky.
Zatímco se její únosce vítězoslavně šklebil.
Sklonila hlavu aby se podívala co mělo tu drzost jí v něčem bránit.
Ve stěně kousek od její hlavy byly zabudované řetězy vedoucí k jejímu krku.
,,Trochu jsem se pojistil."
Oznámil mi škodolibě a už se nadechoval aby řekl ještě nějakou další poznámku když byl přerušen.
Vlčici totiž ovládly její pudy.
Prudce začala trhat hlavou ze stany na stranu.
Za jediným cílem.
Utéct.
Její mysl se zatemnila a jediná věc která jí byla stoprocentně jasná, byla že se musí dostat z toho sevření.
Několikrát s sebou bouchla o stěnu karavanu, bolest však šla stranou.
Řetěz se jí zaryl do kůže.
Opřela si přední o stěnu a odtlačovala se ze všech sil pryč.
Nebylo jí to nic platné, ani se nepohnul.
Zoufale zakňučela a vzápětí se vrátila k první metodě.
Mlátit s sebou hlava ne hlava.
Ucítila něco teplého v kožichu.
Instinktivně se potom ohnala, netušila jestli se trefila protože se znovu rozmlátila.
Tentokrát ještě urputněji.
Něco jí secvaklo čelisti k sobě až jí klaply zuby o sebe.
Překvapením se ani nehnula, jen natočila oči směrem k tomu kdo jí držel.
Byl to její únosce.
Pevně jí svíral a propaloval jí pohledem.
,,Šššššššš" zašeptal. Pohledem těkajíc z jednoho jejího oka do druhého.
Zakňučela jako dítě co si chce postěžovat.
,,Už je to dobrý holka." Konejšil ji. Uvolnil sevření, jen aby jí hned nato mohl opatrně podrbal za uchem.
Slastně přivřela oči, klid z něj sálající se pomalu přenášel i na ni.
Řetěz byl zapomenut.

Tak jo to stačí.
Ne, příjemné nech nás!
Ani náhodou tohle je zvrácený.
Není! Ticho!
Aghh...

Trochu se k němu naklonila aby měl lepší přístup načež se on jemně pousmál.
Nevypadal hravě, škodolibě nebo nijak podobně.
Spíš...
Něžně.
A stačí!
Nechala jsem svou duši zaplavit mozek a cítila jak se vlčí stránka proti své vůli odebírá pryč.
Ještě než zmizela stihla na poslední chvíli olíznout únosci tvář.
Zrádkyně...
Hned poté mi vyskočil ramenní kloub.
Únosce se obrátil.
Natáhl se pro něco na stolku opodál a hodil to po mně.
Oblečení.
Pár kostí zakřupalo do ticha jako orchestr a už jsem tu seděla já.
Rychle jsem se natáhla pro věci a bleskově se do nich oblékla.
Byla to velká mikina, spodní prádlo a velké kalhoty.
Velikost holt neodhadl.
Aspoň že měl tolik slušnosti a nedíval se.
Na krku jí stále studil řetěz.
Pomalu si ho sundala a už chtěla vstát, když se otočil.
Na rtech mu pohrával sebevědomí úšklebek.
Po předchozí něžnosti ani stopa.
Nebudu vám lhát.
Sralo mě to.
Taky že jsem to dala najevo, naštvaně jsem se zamračila.
Jako by nic ke mně dokráčel a vzal mi ruky do svých velkých dlaní.
Než jsem se nadála, měla jsem na nich malé, kožené poutka.
Chtěla jsem se vyškubnout, ale on mi v tom zabránil tím, že poutka přivázat k řetězu.
Byla jsem tu přivázaná jako pes!
Ten parchant!
Odtáhl se a vydal se k mini kuchyňce, kde začal připravovat kávu.
Nehledě na mě.
Nadechovala jsem se že mu něco vyčtu a že jsem na to měla setsakramentsky velký právo, jenže ten chlap mě svou drzostí dokonale obral o slova.
Parchant...
Debilní...
,,Jmenuju se..."
Je mi u prdele jak se jmenuješ!
,,Nick"
Sakra to je fakt pěkný jméno!
Tak a dost!
Nikdo jako on mě vyvádět z míry nebude!
Je čas zahrát si divadlo!
,,Hmm... Pěkný Nikito já se jmenuju Carlen těší mě! A teď jestli bychom si mohli promluvit o mém propuštění..."
Zářivý úsměv.
,,Bylo by to dokonalé."

************************************

Bububu 👻👻👻
Omlouvám se za chyby, doufám že se líbí... 😄