For Luna

8.kapitola

Flashback.
Ixarský, vlkodlačí národ byl vždy hrdý.
Hrdý ale laskavý.
Bojovný ale moudrý.
Ale hlavně velice vážený.
Někdo říká že to bylo pro jejich vnitřní sílu, jiní zase pro jejich válečnický um.
Názory byly různé.
V jednom se však všechny shodly.
Ixarové byli velice mocní.
Postupem času však začali jejich vnitřní vlci ještě sílit, až jednou nastal zvrat.
Vlčí stránka byla časem tak silná, že dominovala nad tou lidskou.
Když se dostali do nějakých silnějších, emočních výkyvů, tělo tak obrovský tlak neuneslo a došlo k úmrtí.
Emori.
Takzvaně Ixarská šamanka však na něco přišla.
Našla amulet, co udrží duši nad tělem, a propůjčí majiteli kouzelnou moc. Vždy když postižený zemře, začne díky amuletu do těla proudit magická energie z okolí a drží po dobu nepřítomnosti duše, tělo ve stejném stavu jako když umřelo.
Když se pak tělo magií naplní, je duše stáhnuta zpět do těla.
Magická moc se musí dobíjet každý měsíc, což je vrcholně nepraktické.
Ixarové s kouzelníky ve svých řadách sílili každým dnem.
A to se znelíbilo ostatním klanům.
Uskutečnili soukromou poradu, na které rozhodli o vyhubení Ixarů.
Hned další den provedli nájezd na horskou vesnici kde přežívali a bez milosti popravili každého. Ženy, děti, muže.
Netušili však že nenápadnou cestičkou utekla mladá dívenka s různobarevnýma očima zalitými slzy.
End of flashback

**

Vznášela jsem se nad svým tělem.
Leckdo by řekl že je to nechutné a možná i bylo, jenže já si již po čase zvykla.
Teď to pro mě bylo normální.
Rutina.
Viděla jsem jak mě Ell zmateně pustila a já se svezla k zemi jako pytel brambor.
Takže to ona jí přitiskla ten nůž ke krku!
Ale neměla jsem jí to za zlé, vždyť já sama jí vyhrožovala smrtí.
,,Cos to provedla?" Uslyšela tlumený hlas.
Vše tady bylo tlumené, barvy, hlasy, obrazy, život.
,,Já,.. Já..." Zněla vyděšeně.
Nick mě mezitím opatrně, jako bych byla ten nejkřehčí porcelán vzal do náruče a opatrně přenesl na postel.
Neslyšela jsem to ale myslím že všichni přítomní zatajili dech když mi kontroloval tep.
,,Je mrtvá." vydechl užasle.
Zrzek hlasitě, úlevně vydechl a rozutíkal se k Ell, kterou sevřel v náručí.
No to sem si mohla myslet.
Kdybych mohla, odfkrla bych si.
,,Jak jsi ji zabila?" Zeptal se.
,,Já jí já ne - nezabila ne." Koktala a já litovala že se nemohu rozesmát!
Z mého těla se zvedala mělká, třpytivá záře, kterou však živí vidět neviděli.
Značila že nebude trvat dlouho a vrátím se zpět do světa bolesti, útrap.
Do světa živých.
Tady nebylo nic, jen spousta šedé, byla všude.
Vlastně jsem se nacházela vedle svého těla, jen v jiné dimenzi.
Říkám jí šedá.
Tématicky.
Lehce mě zamravenčilo.
Známý tlak táhl mou duši zpátky do těla.

Bolest.
Hlava.
Bolí.
Nohy.
Taky.
A ruce.
Všechno.
Ať to přestane!
Donuťte to přestat!
Moc hlasité.
Mluvení!
Tišeji.
Šššššššš.
Prosím!
Prosím....
,,Víš kolik by nám vynesla?!"
Nekřič!!
Nekřič..
Tiše.
Prosím.
,,Já... promiň Nicku."
,,Ty debile ona jí chtěla zabít! Kdyby nebyla tak statečná, udělal bych to Já sám!"
,,Omluv se!" Páni ten má ale hluboký hlas.
,,Promiň"
,,A teď odejděte, všichni."
,,Hned!"
Nekřič.
Kroky.
Odchází.
On zůstal.
Zavrčel.
,,No a teď to musím uklízet. Klasika!"
To?! Já jsem pro tebe to?!
Ty parchante!
Kdyby se mi jen podařilo otevřít ty zatracený oči....
Znovu mě vzal do náruče.
A ne.
Nepřemýšlela jsem nad tím, jak pevnou hruď má.
Prostě ne.
A ani mnou nelomcovala touha zabořit mu obličej do ramene.
Ne.
Nohou vykopl dveře od karavanu.
Nepamatuji si kam jsme dojeli, takže jsem nemohla určit kam mě to nese.
Terén pod jeho nohama se změnil.
Už nekřupal jako štěrk, teď byly jeho kroky utlumeny, zřejmě jehličím.
Ne..
Ne!
Že mě nechce pohřbít za živá?!
Agghh...
Člověk si tady nemůže ani chvilku spočnout!
Zoufale jsem se pokusila otevřít zalepené očička. Bylo to těžké, nadmíru těžké ale povedlo se.
Nedíval se na mě.
Tmavě zelené kukadla upíral do prostoru před sebou, tmavé obočí lehce krčil.
Bylo to sexy...
Zastavil.
,,Tady to bude stačit." Asi trpěl samomluvou, no teda vlastně netrpěl protože jsem tady byla já, jenže on si myslel že jsem mrtvá takže z jeho pohledu to muselo vypadat že trpí samomluvou.
Položil mě.
,,Zůstaň tady. No ty už vlastně nikam neutečeš." Uchechtl se.
Otočil se a začal sbírat a lámat větší větve s listama.
Při každém pohybu se mu na rukách napnuly svaly.
Je alespoň jedna věc co na něm není sexy?!
No nic.
Je na čase pláchnout.
Opatrně jsem se postavila.
Dbala jsem na to, abych nevydala žádný zvuk.
Přikrčila jsem se a pomalu odcházela směr hlubší les.
Praskla větvička.
Nick se okamžitě podíval mým směrem v zádech přikrčený a větve které nasbíral, výhružně natažené před sebou.
Když mu pohled spočinul na mně zděšeně vyjekl a ten hlas.
Ten hlas byl tak o tři oktávy víš.
Bylo to spíš ženské vyjeknutí.
A já už to nedokázala.
Nerozesmát se.
Co smání.
Já propukla v řehot tak intenzivní, že jsem se nemohla nadechnout.
Ne Já nemohla ani stát.
Zkácela jsem se k zemi marně lapající po dech, před očima pořád to vyjeknutí.

************************************

Bububu 👻👻👻
O něco kratší doufám že se líbí 😇