For Luna

2.kapitola

Nevěděla jsem spoustu věcí.

Neměla jsem tušení kolik je v Evropě států.
Neměla jsem ani představu s kým bych chtěla strávit zbytek života.
Dokonce jsem ani netušila jestli pořád dokážu přeříkat násobilku...

Co jsem ale věděla jistě. Tak zatraceně jistě jako že jsem věděla, že každé ráno vychází slunce.

Bylo, že tohle rozhodně nebyl můj pokoj.
Tohle se ani zdaleka nepodobalo mému pokoji. Mému malému, skromnému pokojíčku s úzkou postelí, oknem s výhledem na silnici, jejíž zvuky mě vždy ukolébávaly ke spánku, menší skříň skýtající ještě méně oblečení. Mé hnědě vymalované stěny, masivní rám ne němž byla připevněna houpací síť, kde jsem se nespočetněkrát oběsila při mých nočních cestách na záchod, huňatý kobereček před postelí, závěs v pastelových barvách a sentimentálnost na každém rohu dodávaly pokojíku na ještě větší útulnosti.
Byl to můj domov.
Ale místo ve které jsem se právě nacházela se tomu ani v nejmenším nepodobala.
Jako první můj zrak upoutala obrovská televize, která byla pověšena přímo naproti mně. Dále to byly moderní poličky rozvěšené na zdech, dveře a rozsáhlé okno, poté veliká, zrcadlová skříň táhnoucí se po celé jedné straně místnosti. A až naposled jsem si uvědomila na čem to vlastně ležím.
Manželská postel, krémové barvy, čtyři velké polštáře pod mou hlavou. A říct že byla ta postel pohodlná, by bylo rouhání. Ta postel byla tak neuvěřitelně dokonalá že mít ji doma, strávím v ní zbytek svého života.
To už jsem úplně procitla ze spánku. A když pominul šok z toho že se nenacházím doma, zachvátila mě obrovská bolest hlavy. Hlasité zasténání myslím dokonale vystihovalo situaci.
Měla jsem chuť zmlátit ty trpaslíky, co mi tam právě těžili bůh ví co. Jako by se tam střídala sbíječka a kladivo.
Vrrt..
Buch..
Vrrt..
Buch..
A dokola a dokola.
Navíc se k tomu přidalo sucho v puse a bolest veškerého svalstva. Ano, nebylo pochyb.
Mia měla kocovinu.
Co jsem to zatraceně včera prováděla.
Usilovně jsem zapátrala v paměti.
Poslední co si pamatuji byly ty flašky rumu, kostel a to je všechno, pak už jenom tma.
Panebože..
To ne..
Že jsem to neudělala..
Prosím jen to ne...
Pomalu, ukrutně váhavě jsem natočila hlavu na stranu.
Místo vedle mě bylo prázdné.
Úlevně jsem vyfoukla.
Takže jsem s nikým nespala.
Uf..
Tak to vypadá že nejsem v opilosti zase tak strašná.
Kdybych na to měla sílu možná bych se i poplácala na rameni.
Jenže já tu sílu neměla...
Ze všech problémů jsem se rozhodla nejprve řešit ten nejhlavnější.
Žízeň.
Poté to byla otázka jsem se sakra dostala tady, do této postele.
Jak se dostanu domů.
A nakonec sehnat něco na tu bolest hlavy.
Opatrně jsem se posadila.
Ačkoliv jsem tento pohyb provedla minimální rychlostí, stejně se mi zatočila hlava a já byla nucena se rukama podepřít.
Několikrát jsem se zhluboka nadechla.
Točení okolního světa zachvíli ustalo a já provedla krok číslo dvě.
Vstanutí..
Nebo jsem se o to alespoň pokusila.
Váhavě jsem se otočila a položila chodidla na zem.
Byla příjemně chladivá a zbavila mě posledních zbytků otupělosti.
Už jsem se chystala postavit, když mě najednou přerušil pobavený hlas.
,,To bych nedělal zlatíčko"
Překvapeně a nebudu popírat, i trochu vyděšeně jsem zalétla pohledem ke dveřím, o které se opírala mužská postava.
Ach můj bože.

Bububu 👻👻
Další kapča doufám že se bude líbit 😊