Please, no...!

~29~

Kaycee

„Kay... Pojď dolů." Tentokrát mi na dveře klepe táta.
Nevím, proč chci plakat víc. Jestli kvůli jejich postoji k nám, k tomu, jak se zachovali k Zaynovi nebo ze strachu z Dannyho. Jak mě oni chtějí chránit? Jak?! Nemožné...

Po zprávě od Zayna, mi nebylo o moc líp. Seděla jsem dole na pohovce a přemýšlela, co se děje u něj.

„Kaycee! Vnímáš mě?!" Založila jsem si ruce na hrudi a uraženě skrčila ret. „Proč vám to vadí?" „Kaycee... Miláčku, vzpamatuj se. Já chápu, že to co Danny udělal je zrada a bolí to, ale spát s jeho nevlastním otcem? Co čekáš, broučku? Že vám to vydrží? Že těch dvanáct let, co je mezi vámi zmizí? Studuješ, jsi mladá holka a zahodíš se s třicátníkem? Přemýšlej." „Mám ho ráda!" „Jsi pitomá..." Vydechl táta unaveně.
„Jsi pitomá, mladá, hloupá... Zlato, jakou to má asi budoucnost? Omrzela bys ho... Najdi si kluka, ve svém věku." „A Danny?! Ano, viděl nás... Vysmál se mi do tváře, že nebudu se Zaynem pořád. Copak nechápete, že se Dannyho bojím?! Zayn mě ochrání! Může mi dát ochranku i do školy, já-já... Prosím!"

Tvrdošíjně opakují, ať na Zayna zapomenu. Zavřela jsem se u sebe, v uších slyšela jejich slova o tom, jak spolu být nemůžeme. Je starší, je dospělý, pracuje, má rodinu – byť s problémy... Samé proti, žádné pro.

„Můžu zavolat, lásko?"
„Jo..."

Odpověděla jsem na zprávu, minutu na to mi na displeji vyskočila Zaynova fotka.

„Lásko... Byla jsi s rodiči?"
„Vyslechla jsem si, proč s tebou nemůžu být... Měla jsem pravdu, nepochopí to. Co budeme dělat? Já.. Chci být s tebou. Chci abys mě objal a schoval před vším. Nechci do školy, bojím se jeho a naši... Ti to berou jen jako planou výhrůžku."
Ke konci svých vět brečím.
Uklidňuje mě, pronáší sladký slova, do toho mluví o Taylor a scéně doma. Když zmíní cestu k právníkovi, rozklepou se mi kolena.
Ještě chvíli mě uklidňuje, slibuje, že mi pak hned zavolá a položil mi to. Dorazil na místo, kde měl právník kancelář a já další půl hodinu čekám, než se ozve.
Hodinový rozhovor o ničem, pak jsem usnula a když jsem se vzbudila, pročítala jsem zprávy o tom, jak mě miluje, záleží mu na mně a nejsem jen pobláznění. Nemám se ničeho bát, vše zařídí...

Týden se vyhýbám škole, týden jsem neviděla Zayna a přitom... Necelý stejný počet dní, jsme se stýkali. Sotva týdenní vztah a já se chovám jako pitomá. Jako typický puberťák, úplně vypatlaná kráva...
Další týden mě máma nutí. Stojí mi nad postelí a jakmile zvýší hlas nepatrně se vysměje; „Co by ti, pro Boha, asi udělal! Ve škole...! Vstávej, Kaycce!"... Už jen z pomyšlení, že tam bude, že se o něco pokusí, mi je zle. Proběhla jsem kolem ní a rovnou na záchod.
Stresové zvracení, které přestane sotva na pět, mamku donutí mě nechat doma. V úterý i ve středu se opakuje totéž, ve čtvrtek jsem vymáchala teploměr v teplé vodě a v pátek, to už nemělo smysl na jeden den. Trapná výmluva podložena dalším zvracením... Shodila jsem čtyři kila, kosti na mě pomalu chrastily a víkend jsem znovu prozvracela.
A v pondělí... To už jsem musela.

Vystresovaná, ohlížející se přes rameno, jsem vešla do třídy až když zazvonilo. Chodby byly vylidněné, třídy narvané, profesoři před tabulí.
Moje místo bylo prázdné... Naivně jsem si myslela, že si někdo z jeho kamošů za ním přisedl. Nicméně, vepředu chyběl Terrence. Posadila jsem se na jeho místo a doufala, že dnes nedorazí.

Všeobecně se vědělo, že jsme se rozešli, pochlubil se. Nicméně, nikdo nevěděl proč, ani nevěděli o Zaynovi. Což bylo s podivem.

Celý den jsem cítila v zádech jeho pohled, neustále psala Zaynovi... Čekal na mě po škole, na parkovišti. Skrytý pod kapucí a brýlemi.