Please, no...!

~35~

Kaycee

Usnula jsem. Spala necelé dvě hodiny, Zayn musel chvíli před mým probuzením usnout. Z filmu jely závěrečné titulky, děsivá hudba...

Nemusím se bát, vše je v pořádku. On je tady, dveře jsou zamčené... Střelila jsem pohledem mezi odhrnuté závěsy, na dveře balkonu.

Vyklouzla jsem z postele, zkusila kličku dveří a úlevně opřela čelo o okno. Bylo zamknuto.

Pitomě jsem se usmála, otevřela oči a zvykala si na tmu. Zayn měl osvětlený dům, výhled měl na menší fontánku, pár metrů ode dveří... Vytvářela jakýsi pofidérní, kruhový objezd a byla podsvícená.
Přimhouřila jsem víčka, vše se ve mně sevřelo.
Ze tmy se někdo přibližoval, tedy, několik stínů... Skryla jsem se za závěs a sledovala osoby, jak se přibližují.

„Zayne!" Jen zamručel, a otočil hlavu na druhou stranu. „Zayne!" Zatřásla jsem mu ramenem. „Lásko? Lásko... Copak je? Potřebuješ doprovod do koupelny?" „Někdo tu je!" „Cože?" Promnul si oči a pohlédl na hodiny.
„Někdo tu je! Venku!" „Prdelko..." Zavrtí hlavou a vytáhne se na nohy. Za chůze si mne obličej. Nechtěla jsem ho budit, ale co jsem měla dělat.
Vypadal uvolněně, spokojeně a to, že poslední týdny skoro nespal, jsem věděla.

Zachytil závěs, skočila jsem mu po ruce a vrtěla hlavou.

„Kočičko, uklidni se. Kdo by tu by-" Něco narazilo do něčeho. Ztuhla jsem, stejně jako on. Opatrně odhrnul závěs a pohlédl ven.

„To je taková kurva!" Zavrčel náhle a vytrhl se mi. „Ne! Zayne! Zavolej policii! Nechoď tam!" Zbrkle na sebe natáhl džíny i triko a něco sebral z nočního stolku.
Vzápětí se ozvalo houkání alarmu z auta. Ničili ho, slyšeli jsme, jak se sype sklo...

„Zayne, ne! Prosím!" Doslova jsem se mu pověsila na krk. Odstrčil mě a překotně odemykal.
„Ne!" Chytám jej znova za paži a tisknu se na dveře.
„Nemůžeš tam jít! Mají-já nevím co! Ale něco ti udělají! Zaynie, prosím!" „Ta malá kurva mi vleze na pozemek, ničí moje věci a já tu mám sedět?!" „Je jich víc! Co když ti něco udělají a on-on pak-pak dojde sem?!" Zatmění co má v hlavě mizí. Sklání se, třese a přitiskne k sobě.
„Nic mi neudělají, prdelko. Uklidni se." „Zayne, ne!" Zamkl mě v pokoji, marně jsem lomcovala s klikou a pak se přitiskla ke dveřím.

Padl výstřel.

Pohlédla jsem k nočnímu stolku a rozklepala se.

Tak jak vyděsil mě, vyděsil i je. Klučičí těla s sebou za běhu trhala. Odhodili jakési železné trubky a Zayn kontroloval škody na autě. Bylo víc, než zdevastované. Za tu malou chvíli, z něj zvládlo patnáct kluků železem v rukách udělat šrot.
Vrátil se za pár minut, byl vzteklý, hledal mobil a já stála v rohu místnosti a neodvažovala na něj ani promluvit.

Poslouchala jsem jeho rozhovor s policistou, těkala očima po jeho postavě a přemýšlela, že i když je tak strašně naštvaný, nevypadá tak, jako ve škole, když ho ze mě odtrhl.

„Lásko...?" Zaostřila jsem na jeho tvář, setřel mi slzy a vrtěl hlavou.
„To nic... Uklidni se, maličká. Jsou pryč, tobě nikdo neublíží." „Nejsi-nejsi tak naštvaný, jak ve škole... Jsi vzteklý, ale-" „Je to jen auto... Jenom auto, lásko... To, že z něj a Taylor vytřískám prachy, jde teď mimo mě... Koťátko, mezi tebou a autem je rozdíl, já si auto nevybírám..." Pousměje se a vezme mě za bradu.
„To auto mám fakt rád, ale tebe miluju... Zatemnilo mi. Až když jsem byl dole, tak mi došel význam tvých slov. Měl jsem sice šílenou chuť, toho smrada zastřelit, ale pak jsem doufal, že se vyděsí a zdrhnou."
Mrkne a otře se mi rty o tvář.

„Říkat, ať jdeš spát asi nemá smysl, viď?" Bouchla jsem jej do hrudi, vyděšeně šeptala, ať už mi tohle nikdy nedělá.
Tiše se smál, šeptal že je dobře. Že mě drží...

Protokol s policajty, Zayn dostal číslo na odtahovou službu a nepochybně brzy skončí znovu u soudu. Odmítl to řešit jen ústní domluvou s Taylor. Nebude ze sebe dělat debila, co chce vše řešit klidně. Veřejnosti si smlsne na dalším sporu s jejich účinkováním a já se objevím znovu v novinách s šokovaným: „Stále spolu randí!"

Seděli jsme dole na pohovce, hodiny se přehouply přes třetí ráno a mně se spát nechtělo. On nespal jen kvůli mně.
Prosila jsem ho, ať jde spát. Je unavený, potřebuje se vyspat, ale s úšklebkem vrtěl hlavou.

„Co to děláš?" „Nechci spát a nebudu tu jen tak sedět." Otevřela jsem šuplík od obývací stěny a začala vytahovat papíry. „Prostě všechno naskládám do krabic a v bytě to probereš. Odpočívej." Chvíli seděl, pak se uchechtl a začal mi pomáhat.

O půl desáté dopoledne, jsme měli všechno, co chtěl sbalené. V osm se tu objevila odtahovka, auto mělo poničený i motor. Dostali se pod kapotu...
Chlap, co auto obcházel vrtěl hlavou a nazval Dannyho kurvou.

„Mám obavu, že to auto vám neopraví ani ten nejlepší technik ve městě." Zayn trhal rameny, chvíli před odtahovkou tu byl pojišťovák. Další papíry ležely v poslední krabici a když jsem volala tátovi, jestli by nemohl Zaynovi půjčit auto, byl v naprostým šoku.

Do večera, s tátovou pomocí, měl Zayn všechny krabice u nás. My stěhovali, on byl v realitce. Byt byl jeho, nicméně ještě musí chvíli počkat.