Please, no...!

~33~

Kaycee

V soudní síni bylo ticho. Zaynův právník předváděl svůj um, právě četl spis z laboratoří a výsledcích DNA.
Taylor proti návrhu rozvodu bojovala, oháněla se žvásty o tom, že testy nebyly kvalitní, stejně tak se nemůže zřeknout Dannyho. Přesně v tu chvíli právník zamířil k soudci, stavěl se na špičkách a něco pronášel.
Soudci zmizelo na chvíli obočí, někam do poloviny čela a pak přikývl.

Předvolal Dannyho, znovu.

„Byť toto není předmětem jednání, je pravdou, že jste se pane Maliku, pokusil znásilnit vaši bývalou přítelkyni, nyní přítelkyni pana Zayna Malika?"
Síní to zašumělo.
Pohlédla jsem k zadní řadě u dveří. Novináři sem vstup neměli povolený, dva se sem však protáhli. Ochranka jim sebrala vše, na co mohli zaznamenávat, nicméně oči a uši jim postačí pro sesmolení článku...

Strohé přikývnutí, právník podal soudci po několika dalších dotazech nějakou složku. Soudce nás přejel pohledem a my, na patnáct minut mohli ven.

Právník mně a tátovi oznamoval, že ta složka obsahuje návrh o zákazu přiblížení.

„To jde? Řeší se jeden spor..." Táta se nadechoval, zjevně mi to chtěl objasnit, nicméně právník se široce. „Nemělo by jít, ale..." Zamrká, za pár minut se vracíme.

Zayn je rozvedený, osvojení Dannyho je zrušené, Maddie je prokázaná jako nemanželské dítě. Zayn nemusí Taylor vyplácet, byť ji vyhodil ze spoelčného domu. Ten je psaný jen na něj, a to, že tam roky žila, nic na situaci nemění.
Dannyho si nechal na plný konec.

Pár keců o tom, jak se poradil s právníky na obou stranách a je pro všechny nejvhodnější, spojit dvě řízení v jedno.
Nemusím jako svědek, naštěstí.
Danny lapal po dechu, stejně jako Taylor. Nesmí se ke mně přiblížit, nesmí mě kontaktovat a pokoušet se o fyzický kontakt, mu soudce nedoporučuje. Jedno mé napadnutí a on skončí ve vězení pro mladistvé. Dostal podmínku a dva měsíce veřejně prospěšných prací.

Oddechla jsem si v autě, Zayn se posadil na místo řidiče, já vklouzla dozadu. Nestála jsem o titulní fotku v novinách.
Táta se posadil dopředu a šibalsky pohlédl k Zaynovi.

„Byl jsem na obalu knihy o rakovinách, ale v The Sun nikoli." Společně s ochrankou, jsme vybuchli smíchy, o poznání uvolněněji jsem se zavrtala do sedačky a první cesta byla do firmy. Zayn tam vezl ochranku, po rozloučení a poděkování, jsme jeli do nemocnice.
Táta čekal, že soud bude trvat déle a jakmile jsme vyjeli, volal kolegovi. Ten neměl námitek, že by si táta vzal směnu zpátky a po rozloučení, jsem přelezla dopředu.

„Tak... Co teď?" „Měl bych zavolat makléřce... Co si dnes udělat lazy day a zítra si půjdeš vybrat ložnici?" „Vážně?" „Chtěla jsi to, nebo ne? Budu potřebovat pomoct s celým bytem. Bude tam jen kuchyně... Nebo i tu chceš nakonec jinou?"
Vybavím si kuchyni laděnou do černo-červené barvy a zavrtím hlavou.

„A ten lazy day bude kde? U mě v pokoji nebo ve tvém domě?" „Pořád se šíleně stydím za ten bordel, co jsi u mě viděla... Takže..." „A... Nechceš jet k tobě a sbalit si věci?" „Cože?" Usmívá se mi do tváře, něžně mě políbí.
„Mhm... Mohl by sis dát věci k nám, než na tebe bude přepsaný byt a než si ho zařídíš... A rovnou můžeš hledat kupce pro dům." „Mám toho poměrně dost." „No a? Máme volný pokoj, naskládá se to tam... A čím dřív budeš vystěhovaný a nastěhovaný v novém, tak já u tebe budu moct bývat. Pochybuju, že naši budou mít námitky." Mumlu mu do úst, kývne na souhlas a já píšu mámě, oznamující sms.
Je zaražená, ale souhlasí.

Zatímco jsem se prohrabávala jeho skříní a protáčela panenky nad tím, jaký je bordelář, volal makléřce. Zítra se zastaví do realitky, podepíše smlouvu a byt bude jeho.
Pak mi pomáhá. Postupně balíme krabice, se smíchem je popisuju, co v nich je a když otevřu šuplík komody, nestačím se divit.

„Zayne?" „Lásko?" Houkl z koupelny, kde kramařil on.
„Co je to?" „Co?" „Toto." Malý bičík v ruce, jehož konec dopadl na jeho zadek. Nadskočil a lapnul po dechu.
„A já vždycky dostala jen rukou..."

Přimhouřil oči, po mém jekotu a menší rvačce, má bičík on. Tiskne mě k sobě, stále se směju, žadoním a znovu vybuchuju smíchy.
Oči mu září, vrtí pobaveně hlavou a na zadek mi dopadne bičík. Zasyčím, chytá mě za zadek a já se stavím na špičky.

„Myslel jsem, koťátko, že ti rukou stačí." „Nechceš to na mě použít?" „Ne." „Proč?" „Protože bych ti ublížil. Neumím s tím zacházet něžně." „Teď to nebolelo, jen to štíplo." „I rukou to bolí, miláčku. Možná někdy, až mě hodně rozzlobíš, ale... Vystačím si s rukou."