Please, no...!

~44~

Zayn

Byl jsem šílený hrůzou, hledal jsem ji po okolí a pak mi svitlo. No jasně, park! Ptala se, co to je za park a jestli ji tam vezmu. Šla tam, určitě!

Nemýlil jsem se, našel jsem ji vymrzlou na houpačce, zoufalství kolem ní skoro proplouvalo vzduchem a teď se mi snažila namluvit, že je děcko.

„Děcko? Lásko, kdy to pochopíš?!" „Co jako?" „Já tě miluju, takovou jaká jsi. Miluju všechno... Na veřejnosti, na akci, je z tebe vyspělá žena, která se s hrdým výrazem dívá do objektivu, chytá mě za bradu a líbá mě před zraky veřejnosti. Jsi žena, co dokazuje bulváru a všem, jak mě miluje a jak jsme šťastní a doma?
Jsi malý kotě, koťátko... Co mě zlobí, provokuje a nutí mě, se smát i když nechci. Jo, umíš být dětská... Jsi schopná se dívat na animovanou pohádku, máš trička s mimoni... Ale to je to, co miluju. Máš plno tváří, který ukazuješ jen mně! Já to miluju, Kay, miluju to, vybral jsem si to. Nechci babu, co má osmadvacet, zajímá ji práce a vzteká se, když si zlomí podpatek... Já chci holku, jako jsi ty. Neposílej mě do hajzlu a neříkej mi, že se k sobě nehodíme, protože já vím, že k sobě patříme."

Semkla víčka, vydechla a přitiskla se.

„Zaynie..." „Řekni mi, že mě miluješ a nechceš mě nechat. Nezvládnu to bez tebe... Nezahodíme půl rok vztahu, kvůli blbým kecům. Lásko, to sama nechceš. Často mi šeptáš, jak chceš být jen moje... To se změnilo? Řekneš mi „sbohem" a za pár dní tě uvidím, jak se líbáš s klukem sotva o měsíc starší, než jsi ty?"
Usmál jsem se. Bouchla mě do boku a vytáhla se na špičky.

„Jsi moje, já se nevzdávám. Nikdy!" „Já ale k tobě teď jít nechci... Ještě ne..." „K mým rodičům, nebo ke mně domů, k nám domů?" „Sem." Kývám na souhlas, skláním se a ona se staví na špičky.

„Zabolelo to!" „Já vím... I mě." Svírám ji v náručí, potřebuje jen cítit bezpečí a to jí můžu dopřát. Konejšivě ji hladím, tisknu na sebe a ona se po chvilce odtáhne.
Uchechtne se, otře si oči a usměje se.

„Děcko." „Moje koťátko."

Kradu její polibky, hladím ji ve vlasech a kousek od nás zapiští malej kluk. Odtáhla se a něžně se usmála.
„Má sourozence... Támhle, v kočárku. Maminka ho dávala ven, viděla jsem je... Nikdy jsem neviděla takovou radost ze sněhu." Pobaveně se uculím, rodinka se přibližujeme, míjíme se v brance hřiště. Klučina ihned skáče do hromady sněhu, táta se k němu přidává a žena drndá kočár s ukňouraným prckem.

Ušli jsme pár metrů, trhnutím ji dostanu do své náruče a drze se ušklíbnu.

„A co my, hm?" „My? My jsme vyřešení... Neposílám tě," Zvedla oči a rtíky bezhlasně naznačila „do hajzlu" a vytáhla se na špičky. „Miluju tě." „Mhm... My... Ty a já ale co kdyby byl ještě někdo." Skousl jsem si ret a rozepl jí bundu.
„Tady." Hladím ji pod svetříkem, je ledová, potřebuje do tepla... Jestli mi tenhle útěk odmarodí, vyhodím Wall na mráz. Nicméně domů ji nedostanu a přemýšlím, jaká je tu nejblíž kavárna, nebo prostě něco, kde je teplo.

„Zaynie..." Hladí mě po ruce a překvapeně zvedne obočí. „Ty bys ho už chtěl?" „Jo... Vím, říkali jsme, až po škole, ale... Chtěla bys malé?" „To jen proto, že jsme viděli dva lidi, v tvém věku, jak mají děti?" „Ne. Přemýšlím nad tím už delší dobu... Vlastně od toho dne, kdy jsi se mnou byla v nemocnici. Akce pro onko děti... Hledal jsem tě a našel jsem tě na novorozencích, které rodina odmítla.
Akorát jsi měla v náruči tak týdenní miminko a krmila jsi ho lahvičkou a vypadala jsi... Já nevím... Ale to co jsem viděl a cítil... S miminkem ti to slušelo, vypadala jsi jinak v tu chvíli." Uculí se, opře mi hlavu o hruď a hladí mě po boku.

„Já nechci znít, jako za dávných dob, ale po tom, co bylo s Maddie... Chci vědět, lásko, jestli jsi o tom přemýšlela, třeba teď někdy. Že bys čekala moje dítě... Jsi mlaďounká, ano, teď je ten rozdíl věku znatelný, a já klidně ještě počkám, jen... Asi to potřebuju slyšet. Potřebuju se tím uklidnit."

„Přemýšlím o tom často... I dnes mě to napadlo. Když jsem viděla, jak ta žena to maličké drží... Zaynie... Já malé chci, chci tvoje dítě, ale musíš počkat. Oba musíme... Naši... Já vím, a teď budu znít opravdu jako zlatokopka, že mám tebe a postaráš se o mě i o malé. Od našich nebudu potřebovat nic. Vím, že ty zařídíš všechno, nakoupíš, co bude potřeba... Ale... Nelíbilo by se jim to. Táta vždycky chtěl, abych šla na vejšku, já to nechtěla, ani teď to nechci, ale potřebuju dodělat střední. Aspoň to... Já nechci ukončit školu s bříškem. Nchci se stresovat nervy a ubližovat tím nějak maličkému. Prosím, počkej ještě pár měsíců a pak..." Vytáhla se na špičkách a skousla mi něžně ret. „A pak, lásko, ti budu do úst šeptat, že chci miminko. Tvou kopii."

Kývám na souhlas, mumlu jí do rtů, že počkám tak dlouho, jak ona bude chtít. Potřeboval jsem to jen teď vědět.
Děsilo mě, že by se se mnou rozešla kvůli debilním kecům ségry, když jsme zvládli horší lži a urážky.

„Co zajít na kávu a něco sladkýho, mhm? Kousek odtud je jedna kavárna, kam jsem chodil rád." Vklouzla mi pod paži, spojila svou dlaň s mou a druhou rukou mě objala kolem pasu.

„Chodil jsi tam rád? Kolikátá jsem tedy v pořadí? Kolik randíček tam bylo?" „Tohle je první." Se smíchem jí vtisknu pusu do vlasů a s úsměvem se sám rozhlédnu kolem nás.

Sníh nám křupe pod nohama, kdesi za zády piští klučík... Jo, je tu krásně. 

***************************************
Děkuju :o) ♥♥