Please, no...!

~4~

Zayn

Taylor zmizela dřív, než jsem se stihl z jejího náhlého nadšení vzpamatovat. Minutu na to, po ní zmizela Kaycee. Div neurvala ze zdi háčky s dalším oblečením, jak rychle brala svůj kabátek.
Než dobouchly dveře, zahlédl jsem, jak se ohnula a zapíná si kozačky. Zdála se být víc, než jen vyplašená.
Dveře se zavřely a Danny naštvaně vydechl.

„No paráda! Vezmu sem svou holku, mamka je protivná, ty jsi duchem jinde... A místo toho, aby tu s náma byla, tak se jí udělá zle!" „Danny! Za to snad ona nemůže!" „Jo-jo, já vím... Jen... Taťko, musíš do firmy? Nepohlídal bys Maddie jen chvilku," Omluvně pohlédl k sestřičce. „Zavezu Kay, aby se ji něco nestalo." „Je mi líto, musím jet. Měl jsi mluvit, dokud tu byla matka. Nevím, kdy se vrátím, ale Maddie ať je nejpozději za hodinu v posteli."
„Mamka-" Snaha o námitky. Tvrzení o tom, že Taylor jí dovolí být vzhůru déle... Má smůlu, děvčátko.
„Mamka tu není, Maddie. Bez diskuze, budeš za hodinu v posteli. Jestli se vrátím dřív a ty nebudeš spát, budeš bez televize a ty, Danny, bez auta." „Cože?!" Vyjekli oba zlostně. Rozmazlenci...
„Něčemu jste nerozuměli? A Danny, pokliď nádobí." „Jo, jasně... A co když se jí něco stane?!" Zařval mi do zad.
„Pochybuju, že už bude doma, potkám ji a svezu ji. Neboj se, bude v pořádku. Řeknu, aby ti napsala, jak bude doma."
Dannyho vzteklé, souhlasné prsknutí, jsem ignoroval a mířil do garáže.

Uplynulo necelých pět minut, kam až stihla dojít?

„Kay?" Dívčí postavička, choulící se do kabátku šla svižnou chůzí a nejistě se kolem sebe rozhlížela.
„Ano?" „Nastup, odvezu tě." „Já nechci." Vydechne, v očích má strach a je tam i něco na víc. „Půjdeš sama, víc jak deset bloků večer? Umí to tu být nebezpečné. Nejsem tak nebezpečný, jako zdejší ulice za tmy." Nejistý výraz nahradil škleb. O tom se dá, v danou chvíli, zjevně polemizovat.
Svádí boj sama se sebou. Nakrčila rtíky a znovu se rozešla. Trpělivě jsem čekal, než se zastaví, kolik ujde? Dva metry?

S vítězoslavným uculením, jsem vystoupil z auta a bavil se její reakcí. Zvrátila hlavu, zavrtěla s ní, odkopla kamínek a potupně se vracela ke mně.

„Bojíš se mě snad?" Neodpověděla, ani na mě nepohlédla.

„Tak, kam to bude?" Dosedl jsem do auta a doufal, že mi za mou připravenou poznámku, nedá pěstí do zubů. Nepoznával jsem se, choval jsem se jako prase... Jenže, jak tu žábu jinak získat? Byl jsem tak arogantní a sebestředný, že jsem o sobě ani na chvíli nezapochyboval.
 Ani mě netrápil fakt, že tahle žába spala s mým nevlastním synem. Užije si se mnou a Danny ji stačit nebude.
Nepochybně, jak si jednou zašuká se mnou, bude mít sama iniciativu se stýkat.
„Cranes Way 58." „Vážně?" „Prosím?" „Spíš mě zajímalo, jestli to chceš do pusy, nebo jinam. Uklidni se, Kay. Kdybych tě chtěl znásilnit, už máš sklopené sedadlo a mě v sobě." Smích jsem potlačil na poslední chvíli. Zbledla a přehnaně se snažila otevřít dveře. Už jsem se rozjížděl, to by vyskočila? Odřená kolena se jí zamlouvala zjevně víc. Nicméně, uklidnila se a odmítla nabízenou cigaretu.

Bavím se její plachostí a studem, které vzápětí prolíná se vztekem a zlostí. Je jako malá Amazonka a já chci zkrotit. Nemůžu a nechci se zbavit dojmu, že není taková, za jakou se vydává. Co jiného by jinak znamenal pohled, kterým mě počastovala po večeři?

Nevšímavě jsem projel odbočkou, která by nás do půl hodiny dovedla na její adresu a jel dál rovně. Neměla nejmenší tušení, že jsem odbočku projel a šok ve tváři, když auto sjelo po štěrkové cestě do uliček s garážemi, nemohla zamaskovat.
Vyděšeně se dívala z okýnka a já hledal tu nejzapadlejší uličku, která tu jistě musí být.