Please, no...!

~49~

Kaycee

Pozdní snídaně, kterou Zayn nechal přinést, se protáhla na oběd. Navzájem jsme se za smíchu krmili palačinkami, čokoláda z nich byla všude a po sbalení těch pár věcí, co jsme tu měli, Zayn suše konstatoval, že pokojská z nás mít radost nebude.
Sněhově bílé povlečení i prostěradlo, bylo ušpiněné a Zayn se při míjení se s pokojskou ve dveřích, pobaveně uchechtl.

Na mobilu měl hromadu zmeškaných hovorů i zpráv s dotazy, kdy a jestli vůbec, se vrátíme.

"Neodpovíš jim?" "Až tam budeme, tak budou vědět, že jsme doma, ne?" Objal mě kolem ramen a uškrnul se.
"Hlavně mi slib, že kdyby něco, tak mi to řekneš a nebudeš to v sobě dusit, jen kvůli mně." Nejistě jsem na něj pohlédla a skrčila nos. "I kdybych to chtěla v sobě dusit, poznáš, že se něco děje... Neutajím to." "Nechci, abys něco v sobě dusila, rozumíš? Nikdy. Ani teď tady, ale i doma." "Říkám ti vše." "Stejně jako já tobě." Usmál se a pevně mě stiskl.

Před dveřmi domu, jsem se musela zhluboka nadechnout. Zasekla jsem se a nejistě si dveře prohlížela.

"Lásko... Uklidni se, ano? Bude to dobré, nenechám tě s nimi samotnou, budu pořád u tebe." Přikývla jsem a oplatila mu něžný polibek.

Protáhli jsme se do domu a moje nejistota opět stoupala.
Šum z hovoru, který k nám proudil, mi nepřidával. Nebyla jsem schopná zachytit, o čem se vlastně doopravdy baví, ale něco mi napovídalo, že řeší nás a ne v dobrém. Asi paranoia...

„Uklidni se." Zvedla jsem hlavu a unaveně pohlédla do Zaynových očí. „Uklidni se, baby. Jsem u tebe, ano? Vždycky budu stát při tobě a vždycky tě budu chránit, přede všemi. Uvolni se, zapomeň na to-nebo ne, nezapomínej. To ani nejde. Jen to odsuň někam do pozadí... Bude to dobrý." Sklonil se, něžně se usmíval, víc očima než rty. Tiše jsem se uchechtla a opřela se čelem o jeho bradu.
„Copak sis pořád nezvykl, že jsem nervák?" „Zvykl, ale jen částečně." Další uchechtnutí, sladká pusa a s uraženým výrazem, jsem minutu na to, sledovala osazenstvo v obývacím pokoji, které postupně zmlklo a šokovaně si nás prohlíželo.

„Kaycee-" „Poslouchej," Skočil Zayn do řeči Wall a opřel se rádoby laxně, ramenem o futro dveří. „Zapomeň na srdceryvný žvásty... My to spolu probrali, nechceme se k tomu vracet. Takže pokud se chceš omluvit, řekni to v jedný větě a tím to hasne, jasné?"

Už tak hrobové ticho, se znásobilo.
Jeho rodina si nás nejistě prohlížela, vyměnili si pár pohledů mezi sebou a k mému překvapení, Wall vzplála. Sama jsem rudnutí nesnášela, ale teď mi to zvedlo pošramocené sebevědomí. S kamennou maskou ve tváři, jsem jí pohlédla do očí.
Nevydržela ten pohled, uhnula pohledem a sotva na půl pusy, zašeptala jen, že se omlouvá. Zayn přikývl, věnoval mi pohled a já se ušklíbla.
Asi jsem čekala, že i ty dvě blbá slova, budou řečena s jakousi pokorou a omluvou v hlase. Nicméně, nechtěla jsem si na něco hrát a nepřišlo mi to fér kvůli Zaynovi.
Přikývla jsem a s lehce přiškrceným hlasem, jsem ze sebe dostala, že omluvu přijímám. Víc ani popel, vymanila jsem se Zaynovi ze sevření a zmizela v patře.
Slabě jsem se klepala, nervíčky pracovaly... Zavřela jsm se v jeho pokoji a zamířila rovnou do sprchy.

Pod proudem horké vody, jsem měla pocit že ze sebe smývám veškerou křivdu a znovu se, sama pro sebe, ušklíbla.

Nikdo s náma přece nežije, nikdo neví... Zayn umí být taky protivný a kolikrát je... Vím jak na něj, jak si ho uklidnit, aby aspoň doma neplival síru ale všichni máme chyby a nejsme nikdo dokonalej. Ani já, ani ona...
Neprožila si, co my. Nezažila tak jak my, jaká byla jeho bývala kráva a můj ex, jeho syn debil... Odfrkla jsem si, opláchla si obličej a poněkud uvolněnější vyšla ze sprchy.
Zayn seděl na posteli, měl v očích pobavní, byť se snažil udržet si ve tváři arogantní, naštvaný výraz.

„Co měl znamenat ten škleb?!" „Ani to nezkoušej." „Jako co?" „Toto!" S úšklebkem jsem jej plácla po tváři, zkřivil ret, zachytil mi zápěstí a vytáhl se na nohy.

„Víš dobře, co znamenal." „Právě že to vím. Cítí se trapně, divil bych se, kdyby ta omluva byla jiná, ale... Pobavilas." „Všechny? Hádám, že jen tebe. Mamčin pohled jsem zaznamenala." „To sice ano, asi si pomyslela, že jsi pěkná mrcha, na druhou stranu, když jsi odešla, vmetla ségře do očí, že nemohla čekat, že jí skočíš kolem krku a budete kámošky na život a na smrt." Uchechtla jsem se, zahleděla se mu do tváře a užívala si ten pohled; vrásky od potlačovaného smíchu kolem očí, náznak lehkého úsměvu v rádoby zkřivených rtech...
„Chci domů." „Huch?" „Vypadnem... Chci prostě domů. Nechci to brát jako útěk, ale..." „Dobře." Nejistě jsem se na něj pohlédla a on se pobaveně uchechtl.

„Pojedem domů... Stačilo, zas na nějakou dobu. Zaběhnem se do svých, vyjetých kolejí a budeme si žít život ve dvou, nebo," Uškrnul se a stiskl mi zadek v dlaních. „Nebo ve třech?" „Zayne, přestaň." Tiše se mi smál do vlasů a drze se usmíval. 

**************************************
Slááááááva, aspoň jedna kapitolka napsaná :o) 
♥♥♥♥♥♥