Please, no...!

~40~

Zayn

Potlačil jsem škleb i touhu, mu okamžitě dát pěstí.

„Co to zkoušíte?" Nemá co říct, jen cosi blekotá, bledne, vzápětí rudne a tak dokolečka. Odstrčil jsem jej ode dveří a otázku zařval.
Pár vteřin na to, se otevřely dveře od protějšího bytu a vyšel soused. Mladý borec, v mém věku, s dvojčaty kluky a usměvavou ženou.

„Co se děje?" „Tady pan majitel, se mi pokoušel dostat do bytu." „To-to není pravda! Zkoušel jsem bezpečnost." Vyrval jsem mu z ruky svazek klíčů a uchechtl se.

„Jsi Andy, že? Zkus klíč s tvým číslem, pasuje? Nám ne, já vyměnil zámek." Klíč zajel do protějších dveří, jako po másle.
Vzápětí se za chlapem vynořilo jedno z dvojčat.

„Tati! To je on! Já říkal, že se mi to nezdálo! Díval se na mámu, když byla ve sprše!" Kluk mohl mít tak devět, byl v šoku, ale hlas měl rozhodný a chlap zamrzl, stejně jako tenhle kretén přede mnou.

„Jdi dovnitř, Andrew!" Chlap vyšel na chodbu, zabouchl dveře a užasle zamrkal.
„Prosím?! Vy kontrolujete bezpečnost, že lezete do našich bytů?! Co jsme si od vás koupili?!" Majitel blekotá, opakuje, že nikdy by nikomu neublížil.
„Co s ním uděláme?" Pohlédl ke mně borec a promnul si klouby na zatnuté pěsti. „Volnej pád?" „Zayne!" Zasekl jsem se v chůzi a otočil se na Kay. Byla naprosto bledá, vyděšená...

„Zavolejte policii!" Sotva to dořekla, pokusil se zdrhnout. Nevím kam, ani proč se o to snažil. Skončil naražený na zdi a chodbou se roznesla typická věta, kterou slyším v každé kriminálce.

„Máte právo nevypovídat, všechno co řeknete může být použito proti vám." Šokovaně jsem zamrkal a borec se přes rameno otočil.

„Agent FBI, Andrew Trudeau." Užasle jsem přikývl a on se otočil tentokrát na Kay. „Slečno, zavolejte policii. Tohle bude mít dohru. Ale před soudem. Nebýt tím, čím jsem, vyhodil bych ho s tebou, jsi Zayn, že? Zayn Malik." Kývám na souhlas, týpek se usměje a mrkne.

„Došmíroval jsi, kamaráde."

Scéna pro všechny v domě, už teď mohli vyšetřovatelé říct, po zběžném ohlédnutí kamerových záznamů, že ta děvka lezla do bytů hlavně v noci. Z některých vyšel hned, v jiných se zdržel. Nic nikde neukradl, jen zjevně pozoroval ženy, ať už spící, nebo se koupající... Prase!

Vybodl jsem se na firmu, byl s Kay doma a ona mi mumlala do rtů, že moje podezření bylo oprávněné. Omlouvala se, že se mi smála a já ji jen konejšivě hladil po tváři a vrtěl hlavou.

Večer se stavil Andy, s ženou i kluky a my získali první, pravé přátelé v domě. Jejich děti pak usnuli únavou na konci pohovky, se smíchem jsme je s Andym přenesli do jejich pokojíčků a jakmile si oba dopili svou sklenku vína, zvedali se.
Prudence debatovala s Kay o dětech, dobírala si ji a sklapla až ve chvíli, kdy Kay vydechla její věk. Do té doby, si o ní Prue myslela, že jí je aspoň třiadvacet.
Ona i Andy na nás zazírali a my se ušklíbli.

„Nečtete bulvární plátky? Tam je o mně všechno. Tedy, to „všechno" co o mě navykládali spolužáci ze střední." Se smíchem vrtěli hlavou, že na to nemají čas a ve výsledku, věk Kay jim byl ukradený...

Odešli, Kay se zavřela ve sprše a sotva jsem se protáhl za ní, vypískla a pak se o mě úlevně opřela.

„To pomyšlení, že jsi ve svém bytě, v místě kde máš být v bezpečí a sprchuješ se a ve dveřích na tebe čumí nějaké prase..." „Sem se nikdo nedostane, lásko." Kývá na souhlas, obrací se mi v náručí a roztírá mi po hrudi sprcháč.
Se smíchem se bráním, je její, odmítám vonět po kokosu a ona milostivě bere můj...

Soudní spor, kde figurujeme jen jako svědci, je vyřešený do dvou měsíců. Dům připadl státu, ten čurák skončil v podmínce.
Kay se vrátila do školy, kousek ode mě, kam chodila s ochrankou. Prvně to vypadalo, že nebude potřebná, dokud ji nenapadla spolužačka. Stalo se to druhé ráno, volala mi deset minut po tom, co jsem ji tam zavezl.
Našel jsem jí na ošetřovně s modřinou pod okem a touhou vymlátit s ředitelem všechny prosklené vitríně, co měl v ředitelně.
V tu chvíli snad litovala i Caroline, že jí tak na školu nutila...

Jediné pozitivum, či jak to nazvat bylo, že se její rodiče smířili, že se mnou bydlí. Nechtěla se vrátit domů, původně měla u mě přespávat, ale nakonec přespávala doma.

A najednou jsme měli půl rok za sebou.

Moje máma byla už šílená, nutila mě dojet, nebo přijede ona. Ne že bych o její návštěvu nestál, ale zdálo se mi jako menší zlo, odjet tam. Jakmile měla Kay po zkouškách a přiblížil se prosinec, mohli jsme odjet.
Caroline jsem musel přísahat, že doma určitě na svátky nebudeme a druhého prosince, jsem vylézal rozlámaný z letadla v Londýně a mával na taxi.