Please, no...!

~30~

Zayn

„Dobrý den?" Promnul jsem si oči, potřeboval bych se pořádně vyspat. Řešení rozvodu, moje práce, jednání, schůzky, hádky... Do toho Kay.
Chvíle s ní, pro mě byly vysvobozením nicméně, minimum spánku přetrvávalo. Jakmile jsem ji zavezl domů, viseli jsme na mobilu, pak si dlouho do noci psali. Za poslední tři týdny jsem naspal v kuse možná něco přes třicet hodin a to bylo málo.

Zaostřil jsem na chlapa přede mnou.

„Dobrý den." „Co tu děláte?" „Jsem tu s přítelkyní." „Prosím?" „Mají nějakou zvláštní třídnickou hodinu, vy o tom nevíte?" „Hochu, tady dnes žádná třídnická hodina není. To přece nejde, aby se tu v tolik hodin, scházel vyučující s třídou. Kdo vám to řekl-" Jeho slova přerušil hysterický vřískot. Plný děsu... 
Výkřik se nesl chodbami, rozběhl jsem se do schodů, na kterých mi Kay zmizela, za zády se školníkem.

Hnal jsem se po zvuku.
Vztek mě neochromoval tolik, jako strach. Jen pomyšlení, že by jí ublížil... Musí tam být on... Co by se jiného stalo, co by ji donutilo tak křičet.
Vtrhl jsem do třídy a na pár sekund ztuhl.
Ležela na stole, kopala, snažila se křičet, což jí znemožňoval dlaní na ústech. Loktem ruky, kterou měl na ústech ji držel na stole. Zarýval jí jej do hrudníku, plakala... Volnou rukou si rozepínal džíny a mumlal.
„Varoval jsem tě... Neměla jsi s ním šukat. Nezvládneš žít s vědomím, žes byla znásilněná, že?" Zachrčel, já se konečně probral. Zachytil jsem jej za rameno a odhodil jej. Skončil na zemi, jako válející se hrouda dojel ke zdi a vyděšeně na mě pohlédl.

„Ty?!" „Zjevně jsi nepromyslel, tenhle ubohej pokus dokonale." Rozmyslel jsem si na poslední chvíli, svoje jednání. Povolil jsem pěst a vrazil mu obyčejnou, ale velmi silnou facku. Snažil se vstát, teď znovu klečel.
Zuby cvakly a za zády se mi ozval vzlyk. V následné vteřině jsem mířil na jeho ksicht pěstí. Tak rychle, jak jsem si to prvně rozmyslel, jsem si to rozmyslel teď znovu.
Zachránil jej školník, zastavil mi pěst a vrtěl hlavou. Opět záblesk jasného myšlení. S vděkem v očích jsem na něj kývl a obrátil se na Kay.

Z toho hajzla na zemi, bych nejraději vymlátil duši, ale teď to nešlo.
Kay měla oblečení zničené, plakala, hystericky kňourala a byla víc, než vyděšená.

„Je to dobré, jsem tady, koťátko. Jsem tady a ty jsi v bezpečí. Nic se nestane." Mumlu jí do ucha, přes ramena ji přehodím svou bundu a školník mezitím jistí Dannyho.

„Mám zavolat policii?" „Ne, nechte ho." Kay se napnula, lapla po dechu a já se konejšivě sklonil. „Tohle bude mít dohru. Vyřídím si to s ním sám, ale ne tady. Táhni do hajzlu, dřív, než si to rozmyslím." Byl tak otřesený, že se ani nebránil. Zmizel, znovu jsem se ke Kay sklonil.
„Pojď, vezmu tě." Mumlu jí do rtů, není schopná chůze, odnáším ji do auta a přitom přemýšlím.
To ho nenapadlo, že tu někdo bude s ní? Nebo si jen myslel, že jí sem rodiče dovezou a odjedou? Pokud se naboural do mejlu třídní učitelky, proč si neohlídal kdo vstupuje do budovy...

„Nechci být sama! Chci být s tebou... Zaynie..." Mumle v autě, přitahuje si k tělu bundu a stále plače.
Nemám odvahu, vzít ji k sobě. Tak jak to tam teď vypadá... Za to by se nemuselo stydět ani prase.
Skončili jsme u ní.
Nezajímavě jsem prošel přes chodbičku, odnášel ji do jejího pokoje a na její přání, s ní zamířil rovnou do koupelny.
Smýval jsem z ní jeho doteky, něžně ji líbal a šeptal, že je v bezpečí.

„Je mi to líto, prdelko. Moc mě to mrzí." Přesunuli jsme se do postele, choulila se u mě, pomalu se uklidňovala.
„Neměl jsem tě nechat jít samotnou." Vrtí hlavou, něžně se usmívala a šeptala, že to není moje vina. Usnula mi na paži, zády ke mně. Pevně jsem ji svíral a přemýšlel.
Měl jsem jít s ní... Měl jsem poznat, že je to blbý způsob, jak se k ní dostat...

„Kay, jsem doma!" Mužský hlas se nesl z chodby, s opatrností jsem ji vsunul pod hlavu polštář, oblékl si džíny a triko a vyšel na chodbu.
Z kuchyně jsem slyšel bouchání nádobí...

„Dobrý den." Její táta se otočil zpomaleně, šokovaně... Přívětivá tvář se mění a vzápětí řve, co si o sobě myslím, kde beru tu drzost, sem vůbec vkročit.

„Vzhledem k události, co se dnes stala, nemám odvahu žádnou. Mluvil jste s vaší ženou? Kay dnes dostala mejl od třídní učitelky, ohledně výjimečné třídnické hodiny. Volala mi, jestli bych ji nezavezl. Šel jsem s ní... A třídnicka hodina se nekonala. Byl to chabý pokus Dannyho... Varoval jsem vás, říkal jsem, že se o něco pokusí a já mám prostředky, jak ji chránit. Odmítl jste a jemu se málem povedlo ji znásilnit.
Kdyby prvotně nezakřičela, neměl bych o tom nejmenší tušení... Čekal jsem dole, ve vestibulu... Málem vám znásilnil dceru. Teď spí, je v pořádku... Nijak ji neublížil..." Zavrtěl jsem hlavou a unaveně na něj pohlédl.
„Cože?" Zaskřehotal, já se div nerozesmál.

„Pokusil se ji znásilnit, co víc chcete slyšet? Já se vám nelíbil... Ale tohle udělat? Malé holce? Nikdy... Chápu důvody, proč mě nenávidíte, jsem starší, právě se rozvádím... Nejsem ideální partie, ani pro ženu v mým věku, natož pro mladou holku, která by měla mít kluka ve svém věku.
Ale ten jeden, se jí pokusil ublížit... Já bych to neudělal. Vše, co se mnou dělá, dělá dobrovolně a dělá to, protože to chce. Nic si neberu násilím, neublížil bych jí a ani nedovolím, aby jí někdo ublížil. Měl byste to pochopit...
A můj rádoby syn... Dostal po tlamě, ale víc jsem neudělal nic. Chci vědět, co vy. Půjde to na policii? Nebo to mám vyřešit já stylem, že skončí ve špitále. Protože až s ním skončím, tak ho matka nepozná... Chci váš názor, vaši pomoc. Je to vaše dcera..."

Zíral na mě, lapavě se nadechl a zamířil k ledničce. Vyexoval panáka a zoufale na mě pohlédl.

„Nemusíte mě milovat, to nechci. Stačí jen, když mě budete akceptovat. Kvůli Kay-" „Neublížil ji?" „Ne, nestihl to. A kdyby ano, na místě bych ho zabil." Přikývl, prudce se nadechl a posadil se ke stolu.

„Hodně jsem o vás přemýšlel, o tobě jako člověku, ale i o vás jako páru. Teď mi dochází, že ten týden, co byla s tebou, byla úplně jiná. Víc uvolněná, šťastná a spokojená. Víc se smála, oči ji zářily a teď... Je jak tělo bez duše. A ani ve vztahu s Dannym, nebyla tak rozzářená.
Mrzí mě, že jsem na tebe vyjel, ale... Je to moje holčička a vědomí, že má poměr se starším mužem... Postupně mi docházelo, že ona je opravdu šťastná. Vrátil jsem se z práce, nebyla tu a já věděl, že je s tebou, ale nechal jsem ji..." Zkřivil ret, postavil přede mě náhle panáka a přikývl.

„Dej si."

„Zaynie...?" Tichý hlásek z chodby, vytáhl jsem se na nohy a zamířil za ní. Objevila se, šokovaně těkala očima mezi námi a měla v očích hromadu otazníků.

„Co tu děláte? Spolu..." „Promluvili jsme se..." Hladím ji, přivírá víčka a choulí se mi v náručí.
„Je to vyřešený... Tahle válka, baby... On nás akceptuje a máma to snad pochopí. Jak se cítíš?" „Teď? Krásně." Špitla, přitiskla se a s pak si s nejistým výrazem, sedala ke stolu.

***************************************
Víc bohužel nemám, jak jsem psala v ~IWY~ měla jsem toho předepsaného málo :o) Ale další """maratonek""" *tolik uvozovek, protože do maratonu to má daleko* bude o víkendu :o) Teď bych měla mít víc času na psaní :o) 
♥♥♥ 
Tak vydržte :o) Třeba se objeví nějaká pozornost podniku, v podání kapitoly během týdne :o) 
Děkuju♥