Nový začátek [HiDei/ItaDei FF]

7.

Itachi-tučně
Deidara-normálně

Otevřel jsem dveře a pustil do Deidarova pokoje šedovlasého muže jménem Hidan. Držel v ruce kytici růží a vypadal umírněněji než při předchozí návštěvě nemocnice. Chvilku jsem v otevřených dveřích čekal na reakci Deidary. Seděl na posteli a plaše se na Hidana usmál. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale stejně jsem ho dovnitř pustil a odešel.

,,Ahoj, zlato." pozdravil mě hned Hidan a přešel ke mně. Dal mi na klín kytku, kterou mi přinesl. Na takový kýče jsem si nikdy nepotrpěl. Naklonil se ke mně a chtěl mi věnovat pusu, ale já se odtáhl.
,,Co se děje?" zeptal se nechápavě.
,,Hidane, ty se ještě ptáš? Máš snad výpadky paměti? Jsem tady díky tobě!" ruply mi nervy.
,,Ale no tak. Ššš, zlato." pohladil mě po vlasech a usmál se na mě. Tak zvláštně jiný úsměv než ten, který si pamatuju. Do tohohle úsměvu jsem se nezamiloval. Tenhle je mnohem děsivější. Odstrčil jsem jeho ruku od sebe. Překvapeně na mě hleděl.
,,Hidane, dost! Takhle to dál nejde." řekl jsem rozhodně.
,,Jak nejde?" probodl mě pohledem.
,,Buď s tím vším přestaneš nebo se s tebou rozejdu." pohled jsem mu oplatil.
,,Cos to řekl." zašeptal výhružně. Sklonil se ke mně a svou dlaň mi dal na krk. Lehce stiskl a já zalapal po dechu.
,,Teď mě poslouchej. Jestli někomu něco cekneš, čeká tě peklo a budeš ještě rád za to, co jsi zažíval před tím." procedil skrz zuby.
,,Hi-Hidane!" zakřičel jsem, když začal stisk zesilovat.

Nechtěl jsem čekat za dveřmi, ale stejně jsem tam nakonec čekal. Jejich rozhovor skrz dveře slyšet nebyl a možná jsem za to byl i rád. Netrvalo dlouho a slyšel jsem z pokoje hluk. Ještě chvíli jsem počkal a když jsem zaslechl přidušený výkřik, vtrhl jsem dovnitř. Deidara ležel na posteli a nad něj se skláněl jeho šedovlasý přítel, který ho silně držel pod krkem. Hned, jak mě spatřil, od Deidary se odtáhl a pustil ho.
,,Hned odejdi." řekl jsem a prudce otevřel dveře dokořán. Deidara se vyděšeně klepal na lůžku a bylo vidět, že slzy drží jen tak tak.
,,Tak zatím, zlato." otočil se ještě na Deidaru a pak odešel. Práskl jsem s dveřmi a pomalým krokem přešel k Deidarovi. Tomu už po tváři stekla nejedna slza.
,,V pořádku?" zeptal jsem se ho, když jsem si sedl k němu na postel. Zavrtěl hlavou, ale nepromluvil.
,,Měli bychom to nahlásit-" začal jsem.
,,Ne! P-prosím. Nikomu nic neříkej." zoufale se na mě díval. Po chvilce jsem jen neochotně přikývl.