Nový začátek [HiDei/ItaDei FF]

30.

Itachi - tučně
Deidara - normálně

,,Kam jdeš, Niisan?" narazili jsme na sebe se Sasukem ve dveřích.
,,Jdu za ním." odpověděl jsem pravdivě.
,,Myslím, že o to nestojí. Nechceš to jednou nechat být? Nerad ti to říkám, ale on je do tebe vážně zamilovaný. Myslím si, že pokud mu tyhle city neopětuješ, měl bys ho nechat být." poučoval mě můj mladší bratr.
,,Sasuke, o tohle teď vůbec nejde." oponoval jsem.
,,O tohle právě jde. Niisan, jestli ty po mě chceš, abych k tobě byl upřímný a říkal ti všechno, buď takový ale taky ty. Miluješ ho?" zeptal se přímo. Hleděl jsem na něj a nemohl uvěřit, že o věcech jako je láska, hovoří zrovna můj bráška.
,,Deidara ti neublíží jako on." pronesl pak tiše.
,,Sasuke, já o tomhle vážně nechci mluvit." řekl jsem mu.
,,Tak jestli ne se mnou, tak o tom mluv alespoň s Deidarou." poučoval dál.
,,Láska nebo ne, musím ho teď najít. Jemu teď muže jít o život." ukončil jsem naši debatu.
,,A ty víš kam mohl jít?" zeptal se udiveně Sasuke.
,,K Sasorimu." pokrčil jsem rameny. Myslím si, že úplně stejně přemýšlí ale i Hidan. Jestli už ví, kde bydlím já, je snadný být někde mezi mým bytem a tím Sasoriho a na Deidaru si počkat. Myslím si, že chtěl Deidaru vylákat. Ale nemůže vědět, že jsme se pohádali a Dei odešel. Třeba si ale myslí, že půjde zkontrolovat, jestli je Sasori v pořádku. Náhoda je blbec, musím hned za ním. Vzal jsem si bundu a když Sasuke odešel z předsíně otevřel jsem svůj trezor za obrazem a vzal si z něj opasek s pistolí. Vyběhl jsem z bytu ven a ulicí běžel přímo k bytu Sasoriho. Cestou jsem Deie nepotkal.

Ani jsem netušil, kam běžím, když jsem se ocitl u bytu Sasoriho. Párkrát jsem zkusil zazvonit, ale žádná odezva nepřišla. Sakra, co teď? Vzteky jsem kopl do dveří a svou tašku hodil na lavičku před bytem. Sedl jsem si a zapálil si cigaretu. Byl jsem zoufalej. Naletěl jsem Itachimu jak puberťačka. Otřel jsem si tvář od slz a pokoušel se vymyslet, kde tak pozdě najdu něco na přespání.
,,Nemáš ještě jednu cigaretu?" ozval se hlas přímo vedle mě. Kluk v šedé mikině si sedl vedle na lavičku a já mu ochotně z krabičky podal jednu cigaretu a zapalovač.
,,Blbej den?" zeptal se mě a potáhl si.
,,Bych řek." odvětil jsem stručně.

V ulici Sasoriho bytu bylo jen pár lidí. U bytu stál Dei a snažil se dozvonit na Sasoriho. Stál jsem kus dál, aby si mě nevšiml. Po chvilce to vzdal a vztekle hodil svou tašku na lavičku a poté si vedle ní i sedl. Vytáhl z tašky krabičku cigaret a jednu si zapálil. Nikdy jsem ho neviděl kouřit. Zatímco v jedné ruce držel cigaretu a v krátkých intervalech si z ní potahoval, druhou rukou si stíral slzy, které asi už zkrátka nechtěl potlačovat. Povzdychl jsem si. Cítil jsem obrovskou lítost z toho, jak se to pokazilo a velký vztek sám na sebe, že jsem to dopustil. Mám ho rád. Co víc. Vím, že ho v hloubi duše miluju, ale moje mysl se to snaží potlačit. Snaží se potlačit veškeré city a soustředit se na to, co je nutné a potřebné pro splnění úspěšného chycení těch grázlů. Rozhodl jsem se pro Deidaru dojít. Nemůžu ho tu nechat. Ať na mě křičí, ať mi dá facku, ať mě nenávidí. Pokud bude v bezpečí, je mi to jedno. Rozešel jsem se směrem k němu, když vtom si k němu sedl kluk  s kapucí na hlavě. Zastavil jsem se a pozorně je sledoval. Po krátké konverzaci mu Deidara dal cigaretu. Chvíli se nic nedělo, jen vedle sebe seděli, něco říkali a kouřili. Chlap v kapuci sáhl do kapsy od velké mikiny, kterou měl na sobě a vytáhl pistol. Ruku s pistolí svěsil dolů vedle lavičky, aby si toho nevšiml Deidara. Z jeho pohledu neměl šanci to vidět, jelikož seděl na druhé straně lavičky. Mě se zrychlil dech a začaly se třást ruce. Okamžitě jsem se rozběhl k nim, zatímco jsem si z opasku snažil vytáhnout svou zbraň.