Nový začátek [HiDei/ItaDei FF]

35.

Itachi - tučně
Deidara - normálně

Několik dní jsem byl u Sasoriho. Když jsem bezpečně věděl, že v bytě Shisuie nikdo není, zašel jsem  si tam pro věci. Klíč jsem nechal na stole, vzal svoje věci, za sebou zabouchl dveře a šel pryč. Nevěděl jsem, kdy si budu moct pro zbytek věcí k Itachimu, takže jsem nenápadně sondoval u Sasukeho zprávami. Měl jsem hromadu času na přemýšlení a asi mi to pomohlo. Byl jsem se podívat na byt, o kterém mluvil Sasori. Byl malý, ale levný a tak jsem si s majitelem hned podal ruku. Nějaké peníze jsem měl v rezervě, nějaké mi půjčil na můj nový život Sasori. Odpoledne mi přišla zpráva, na kterou jsem čekal.
'Ve 4 jdeme pro Itachiho. Je z toho venku, asi ani nepůjde před soud. Ptal se na tebe, přijď za ním do nemocnice nebo pak domů. Sasuke'
Mobil jsem dal do kapsy a rozešel se k Itachiho bytu. Udělal jsem si dlouhou procházku a u bytu jsem byl půl hodiny před čtvrtou. Odemkl jsem byt, který už nebyl zajištěn vyšetřovateli. Do své tašky přes rameno jsem si sbalil úplně všechny své věci, klíč nechal na stole, zabouchl za sebou dveře a odešel. S taškou na rameni jsem se rozešel směrem k nemocnici. Chvilku po čtvrté jsem stál před nemocnicí a sám sebe přemlouval k tomu, co bylo potřeba teď udělat. Vešel jsem do chodeb nemocnice, vlastně jsem ani nevěděl, jestli Itachi pořad leží tam, kde první den, ale zkrátka jsem tam šel. Naštěstí a nebo možná naneštěstí jsem skutečně na tři Uchihy narazil na chodbě, kterou jsem si vybavoval ze dne incidentu.

Po důkladném prozkoumání kamer, jsem byl zproštěn viny. Všechno šlo dobře. Domluvil jsem se s kolegy, že mě už pustí do domácího léčení. Ještě chvíli bude trvat než budu úplně v pořádku, ale je to na dobré cestě. Shisui se nabídl, že pro mě přijede a odveze mě domů. Oblékal jsem se do civilních věcí na pokoji, když do pokoje po zaklepání vešel Shisui a za ním Sasuke.
,,Už vypadáš dobře, Niisan." řekl mi s úsměvem můj malý bratříček. Usmál jsem se, ale v hloubi duše jsem byl zklamaný, že pro mě nepřijel s nimi i Deidara. Rozhodl jsem se na to ale neptat. Shisui mi vzal tašku s věcmi a vyšli jsme z pokoje. Ještě jsem pár vět prohodil s mým kolegou doktorem, který mě měl na starosti a šli jsme směrem k východu z nemocnice. Moc lidí dnes v nemocnici nebylo a tak jsem zpozorněl při blížících se rychlých krocích. Najednou přede mnou stál blonďatý muž, kterého jsem už tak dlouho postrádal. Chyběl mi. Než jsem stačil s úsměvem vyslovit jeho jméno, zarazila mě velká taška přes rameno a jeho třesoucí se ruce. Podíval jsem se mu do jeho modrých očí, do kterých mu padaly blonďaté rozpuštěné vlasy. Ani jeden jsme se neměli k tomu, to šílené drásající ticho narušit.
,,Potřebuju být sám, Itachi." prolomil ticho nakonec Deidara. Proč jsem měl zase pocit, že opětovaná láska existuje a že za mnou možná přišel, aby se ujistil, že jsem v pořádku. To se o mně nebál? Vůbec jsem mu nechyběl? Skutečně jsem  do toho zase spadl? Kolikrát se to bude opakovat, než se poučím.
,,Potřebuju najít sám sebe. Dostat se z toho všeho. Ujistit se, že to co cítíme je opravdu to, co si myslíme, že to je. Musím to udělat." řekl Deidara, otočil se a odešel. Sasuke mi dal ruku na rameno a tím mě probral ze svých myšlenek. Rychlým krokem jsem se rozešel za ním. Už byl venku z nemocnice.
,,Dei!" zakřičel jsem na něj, když jsem ho dohnal. Otočil se na mě.
,,Máš pocit, že to není láska? Myslíš si, že se nechávám skoro zabít kvůli každýmu?" vyjel jsem po něm.
,,Já o tobě Itachi nepochybuju. Ale o sobě ano. Nevím, co cítím a upřímně zpráva o Hidanovi mě zasáhla víc, než jsem čekal. Potřebuju čas." snažil se vysvětlit.
,,Hidan je psychopat, který tě zneužíval a týral!" řekl jsem a naprosto jsem to, co říká, nechápal.
,,Itachi, já o tom vím, zažíval jsem to a už to zažívat nikdy nechci! Ale těm citům prostě neporučím a musím se přes vztah s Hidanem nějak přenést. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale momentálně mi on zaslepuje jakékoliv jiné city. Jsem ti vděčný, Itachi. Ale poslední události mě strašně zmátly a já nevím, jak dál. Musím na to přijít sám. Sbohem, Itachi."  řekl a dal se znovu na odchod.
,,Dei, z tohohle už není cesta zpátky. Jestli odejdeš, už se nepůjde vrátit." řekl jsem, jaké obavy z toho mám a co tohle způsobí. Už k sobě nikdy nenajdeme tu cestu.
,,Pokud to tak má být." hlesl, ani se na mě neotočil. Díval jsem se na jeho vzdalující se záda, až zmizel z mého dohledu úplně.