Nový začátek [HiDei/ItaDei FF]

36.

Itachi - tučně
Deidara - normálně

Sasuke mi soucitně položil ruku na rameno. Podíval jsem se nejdřív na něj a pak oči sklopil.
,,Můžeme jet?" hlesl jsem. Oba okamžitě přikývli a beze slova mě vedli k autu. V tichu jsme dojeli ke mně domů. Sasuke se hned omluvil a odešel s Narutem pryč. Chtěl jsem být sám ale přítomnost Shisuie mi nevadila. Přešel jsem do kuchyně, vytáhl dvě skleničky a nalil do nich tvrdý alkohol, kterému normálně nijak neholduju, ale k narozeninám vždy nějaký dostanu a tak se tu skladuje.
,,Itachi, asi bys neměl..." začal Shisui, ale já se na něj jen podíval a pozvedl obočí.
,,Jo jasně, ty seš doktor." řekl hned jak uviděl můj výraz a vzal si ode mě jednu skleničku.
,,Mrzí mě, co se stalo." řekl po prvním loku.
,,Jo." hlesl jsem a vypil celý obsah skleničky. Dolil jsem si a Shisuiovi přilil k ještě nedopitému zbytku.
,,Končím s tím. Už nechci nikomu pomáhat. Vždycky na to akorát doplatím. Stačí že zachraňuji životy jako doktor." podíval jsem se na Shisuie.
,,Chápu to. Je mi to fakt líto, Itachi. Neměl jsem tě o to požádat, věděl jsem, že se to může zvrtnout." sypal si popel na hlavu Shisui.
,,Taky jsem to věděl, není to tvoje vina. Asi mi není souzeno být ve vztahu, jsem zkrátka stvořen pro jednorázovky." zasmál jsem se a upil se skleničky.
,,Itachi, měl by sis najít někoho normálním způsobem. Ne někoho kdo je zrovna zlomený a má nevyřešený život." poučoval můj starší přítel.
,,A má kluka magora." dodal a já se musel usmát nad myšlenkou kolikrát mi chtěl rozbít hubu bývalý od bývalého. Hidan to povýšil ale na jinou úroveň. Pohladil jsem si ránu na břiše, která začala trochu bolet.
,,Myslíš na něj někdy?" zeptal se mě.
,,Už ani ne. Myslím, že mi ho pomohl z hlavy definitivně dostat Deidara." přiznal jsem a dolil nám oběma další alkohol.
,,Myslel jsem si, že až to všechno pomine, mohlo by to mezi námi fungovat." zamyslel jsem se nad vztahem s Deidarou.
,,Myslím, že toho na něj bylo prostě jen moc. Ještě nepřekonal vztah s Hidanem a už se měl hnát do dalšího. Viděl umírat dva lidi. Itachi. Kdybys viděl, co dělal v nemocnici, když ho za tebou nechtěli pustit. Kdybychom tam nepřišli se Sasukem, tak převrátil naruby celou nemocnici. To nebyla jen obava o někoho. On šílel hrůzou, že o tebe přijde." řekl vážně.
,,A proto se se mnou rozešel. Aby o mně nepřišel." odvětil jsem ironicky. Kopl jsem do sebe další skleničku.
,,Možná. Stalo se to kvůli němu a asi neví, jak se s tím poprat. Možná za to prostě jen cítí vinu." přemýšlel Shisui nahlas.
,,To už je teď jedno. Už o tom nemluvme, prosím. Stalo se a mě nezbývá, než se s tím smířit." ukončil jsem naši konverzaci a Shisui chápavě přikývl.

Celou cestu jsem se držel a snažil se myslet na něco jiného. Nebo se spíše snažil nemyslet vůbec na nic. Práskl jsem dveřmi od svého nového bytu, nechal z ramene spadnout svou tašku a přešel k posteli, která byla momentálně jediným nábytkem v holém bytě. Sedl jsem si a propukl v hysterický pláč. Přes vlastní vzlyky jsem vůbec nic neslyšel. Až když mě známé paže objaly, jsem si všiml, že do bytu vstoupil můj nejlepší přítel.
,,Sa-so-ri." vzlykal jsem a křečovitě jsem sevřel jeho triko. Nechal si mými slzami smáčet své rameno a při tom nevydal ani hlásku.
,,U-Udělal jsem chy-chybu." nemohl jsem přes pláč vydat souvislou větu.
,,Neudělal jsi chybu. Musíš se sebrat, Dei. Nauč se být zase sám za sebe. Věř mi. Pak půjdeš do klubu a tvůj osudovej přijde a sbalí dokonalého a sebevědomého Deidaru." usmál se na mě.
,,Jsi teď jak uzlíček nervů, o kterej se musí někdo starat dvacetčtyřisedm. Nechceš přece někomu viset na krku." povzbuzoval mě.
,,Co když ten osudovej byl Itachi." hlesl jsem zničeně.
,,Co když jsem odepsal lásku svého života, jen protože jsem byl slabej a nedokázal se jinak vypořádat se životem." cítil jsem se pod psa.
,,Pokud máte být spolu, tak spolu budete." pohladil mě po vlasech.
,,Bolí to. Strašně to bolí tady." vzlykal jsem dál a pěstí se bouchal do hrudi, abych Sasorimu ukázal, co mě teď nejvíc bolí. Že mi moje rozhodnutí rve srdce na kusy.