Nový začátek [HiDei/ItaDei FF]

37.

Itachi - tučně
Deidara - normálně

O rok později

Po několika měsících terapií s psychologem jsem se zase konečně cítil sám sebou. Pracoval jsem se Sasorim v nočním klubu a sám na sobě jsem si všiml, že si začínám povídat s lidmi, s hezkými holkami i flirtovat na kluky se někdy usmál. Začal jsem znovu žít plnohodnotně. Zapsal jsem se do školy na kurzy umění, především jsem se zaměřil na malbu a sochařství. Začal jsem posilovat, zvyšovalo mi to sebevědomí. Cítil jsem se lépe jak tělem tak duší. Chtěl jsem ale i tak vědět, jestli jsem se přenesl přes minulost. Proto stojím ve věznici a čekám, až mě pustí na návštěvu za Hidanem.
,,Můžete vstoupit, žádný fyzický kontakt, nic si nepředávat." řekl mi ještě stručně policista před vstupem do místnosti, kde byl jeden velký stůl a dvě židle. Na jedné z nich seděl Hidan. Měl na pažích nová tetování a na dlaních pouta. Sedl jsem si naproti němu.
,,Trvalo ti to." hlesl po chvíli ticha.
,,Neměl jsem na to, za tebou přijít." řekl jsem mu důvod mé pozdní návštěvy.
,,Kvůli komu tu jsem?" zeptal se mě. Jen jsem na něj hleděl. Na tváři strniště, unavené oči, nic neříkající pohled.
,,Miloval jsem tě." řekl jsem místo odpovědi.
,,Já tě miluju pořád, Dei." řekl skoro uvěřitelně a přes stůl ke mně natáhl své spoutané ruce. Když viděl, že své ruce k němu nenatáhnu, stáhl je zase zpět pod stůl.
,,Málem jsi mě zabil. Málem mě zastřelil. Byl od tebe, že jo." spíš jsem oznamoval, než se ho ptal.
,,Chtěl jsem tě jen zpátky, Dei. Měl tě jenom přivést zpátky." snažil se sám sebe obhájit.
,,Myslíš zpátky do tvýho tyranství? Abys mě mohl bít a zneužívat, jak se ti zachtělo? Ne, Hide. K tobě bych se vrátil vážně akorát tak v černým pytli." řekl jsem znechuceně.
,,Takže jsi mě sem dostal ty? Tak byls to ty, nebo ten Uchihovic kretén?!" rozkřičel se. Vstal jsem, abych na něj mohl opovrženě shlížet.
,,Jednosměrnou jízdenku do pekla sis vysloužil svými činy. A sem ses dostal taky jen ty sám, Hidane." řekl jsem a kývl na ochranku na znamení konce návštěvy.
,,Sbohem." rozloučil jsem se s Hidanem a svou minulostí a odešel z místnosti. Hned, jak jsem vylezl, podepřel jsem se rukou o zeď chodby a několikrát se zhluboka nadechl.
,,Pane, je vám dobře?" položil mi ruku na rameno červenovlasý muž v uniformě. Měl vlasy skoro jako Sasori.
,,Jsem v pořádku." usmál jsem se na něj. Nedokážu to úplně popsat, ale nejlépe by můj pocit teď vyjádřilo slovo svobodný.

V práci jsem trávil celé dny. Sasuke měl v podstatě byt sám pro sebe, jelikož jsem svůj byt využíval akorát na rychlou sprchu a občasné přespání, když už mi pohovka v nemocnici nestačila.
,,Neměl bys jít taky domů? Vezmi si dovolenou, Itachi. Po tom zranění jsi šel do práce až moc rychle a od té doby tu prakticky žiješ." vytrhl mě z mého přemýšlení Kakashi.
,,Nejsem unavený." odpověděl jsem stručně.
,,To říkají všichni, než zkolabují." sedl si ke mně. Usmál jsem se sám pro sebe. Je zvláštní, když někdo mluví k doktorovi, jako by to byl pacient.
,,Proč nejdeš domů, Itachi?" zeptal se znovu.
,,Nikdo na mě doma nečeká." pokrčil jsem rameny.
,,To tě pořád trápí on?" zeptal se překvapeně.
,,Jo. Mě to tak nějak pokaždé vždy tak dlouho drží. Když už se pro někoho rozhodnu srdcem, jde ho těžko vymazat." odpověděl jsem upřímně. Prsty mi lehce zvedl bradu a své rty přitiskl na ty mé. Jazykem mi přejel po rtu a lehce spodní ret nasál. Odtáhl se a podíval se mi do očí.
,,Nehledám vztah stejně jako ty. Jen si můžeme jako dva dospělí lidi pomoct." řekl pak.
,,Asi to není to, co teď potřebuji." odvětil jsem.
,,Kdyby sis to rozmyslel, řekni si." usmál se jen a odešel. Možná by mi to alespoň na chvíli vyhnalo Deidaru z hlavy. Za zkoušku nic nedám. Vstal jsem a šel za ním.