Don't take it personal

Po letech

Vstával jsem s dobrou náladou. Bylo krásné ráno a já si šel zaběhat jako každý den. Teď jsem vstával daleko dřív než kdysi. Musel jsem se opět udržovat v kondici a hned po ranním běhu fungovat jako plnohodnotný rodič. Nechtěl jsem všechno nechávat jen na Derekovi. I když naše malá zlatíčka za posledních deset let pěkně vyrostla. Zanedlouho oslavíme s Derekem další výročí svatby. Tentokrát to bude třinácté. Třináctka je považována za šťastné, smolné i magické číslo. Tak jsem zvědavý, co přinese nám. Ale s naším výročím svatby se blíží i Noahovi dvanácté narozeniny. Vyrostl nám tak rychle ten náš malý brouček. Ale to vlastně i Jesse s Jasmine. Z Jesseho už je skoro patnáctiletý mladík a Jasmine před několika měsíci oslavila sedmnáctiny. Derek nese její dospívání daleko hůř než já. On je takový ten typický taťka, který by svou princeznu nejraději zavřel do kláštera. To já na rozdíl od něj jsem Jasmine zavedl na gynekologii a koupil jí velké balení kondomů. Sice mi gynekoložka potvrdila, že je Jasmine stále „nevinná", ale mám rád jistotu, že jsem udělal vše proti neplánovanému těhotenství své nezletilé dcery, i když její otrávený výraz stál opravdu za to. Další věc co se u nás za ty roky změnila je nepřítomnost Teddyho. Loni na podzim jsme ho museli nechat uspat, bylo mu už víc jak třináct let a měl zdravotní problémy. Udělat to musel Deaton, jelikož Scott na to neměl nervy. Samozřejmě jsme našeho chlupáče všichni oplakali. Děti na něj byly silně navázané a já s Derekem jsme ho měli už strašně dlouho. Vlastně mi ho Derek přinesl ještě před naší svatbou. Ale i přes tu bolest jsme se s Derekem dohodli, že si pořídíme nového psa. A tak děti pod vánočním stromečkem našli roztomilé štěňátko huskyho, které pojmenovali Shadow. Shadow byl bílo šedý a každé oko měl jinak barevné. Levé měl průhledně modré a to pravé hnědé. Okamžitě se stal miláčkem rodiny. Obzvlášť Derek k němu měl silný vztah. On totiž Derek už delší dobu tu a tam utrousil, že by se nebránil dalšímu dítěti. No prostě chtěl miminko. Stýskalo se mu po dobách, kdy nám po domě cupitaly maličké dětské nožičky. Teď jsme často slyšeli jen prásknutí dveří od pokojů. Děti už holt vyrostly a nás dva moc nepotřebovaly. Tedy alespoň ne tak, jak by si Derek přál. I mně se občas zastesklo po dobách, kdy jsem měl vždy minimálně jeden pár ruček omotaný kolem krku anebo mohl svobodně kupovat všelijaké věci s roztomilými obrázky. Nedávno jsem Noahovi koupil tričko s obrázkem auta z jednoho animáku. Koukal na mě jako na mimozemšťana a rovnou tričko hodil do Shadowova pelíšku. No alespoň to štěně z něj mělo radost. Jenže i když bych další dítě taky neodmítl, v současné situaci to nešlo. Před dvěma roky jsem se totiž po tolika letech jako otec v domácnosti měl možnost podílet na jednom případu. Vlastně Los Angeleská pobočka FBI byla nucena otevřít jeden můj starý případ a já byl přizván na pomoc. Prakticky jsem jen seděl v kanceláři a pročítal si spisy a výpovědi. Ovšem ten případ jsem nakonec rozlouskl a od místního šéfa ihned dostal nabídku vést svůj vlastní tým. Měl totiž vážný nedostatek zkušených agentů po jednom bombovém útoku. Nechtěl jsem to přijmout, tedy vlastně chtěl, ale měli jsme s Derekem dohodu. Kvůli dětem jsem se vlastně nevrátil ani k práci u táty na stanici. Jenže Derek mě překvapil tím, že si potají promluvil s dětmi a vysvětlil jim, co všechno by moje práce pro FBI obnášela. Nakonec se jich zeptal, jestli by jim to nevadilo i s tím, že bychom se všichni museli přestěhovat do LA. Děti byly pro a tak jsme to udělali. Když jsem se Dereka po čase zeptal, proč chtěl, abych se vrátil k práci agenta FBI, když už jsme se dávno dohodli na tom, že nebudu dělat nic nebezpečného, odpověděl mi, že mě chtěl udělat šťastným. Poslední roky předtím, než jsem se vrátil k práci, jsem byl totiž často frustrovaný a bez nálady. Sice mě péče o rodinu naplňovala, ale ne tak jako předtím. Dokonce jsem potom učil i na částečný úvazek na střední jako kdysi. Ovšem jakmile jsem se zase dostal k řešení případů, bylo to jiné. Byl jsem najednou plný života a překypoval energií. Derekovi prostě neušlo, že mi ta práce chybí a tak mě přesvědčil, abych se vrátil. Takže teď jsem vedl svůj tým agentů, ve kterém nechyběl ani Dawson. Ten se sice kvůli Lydii a malé Allison nejdříve snažil držet od nebezpečí dál, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Ale v mém týmu byl alespoň dost daleko od vlkodlaků a lovců. Za což byla Lydia velice ráda. Ani oni dva nezůstali jen u jednoho dítěte. Když bylo Allison pět, rozhodli se pořídit si druhé dítě. Osud tomu chtěl a místo jednoho miminka měli rovnou dvě krásné princezny Lilly a Daisy. Teď jim bylo skoro pět a do klidných princezen jako byly Jasmine nebo Allison měly ty dvě rošťandy daleko. Nejradši si hrály s kuličkovými pistolemi a praky. Lydia si potom přála dopřát Dawsonovi ještě syna a dva roky po porodu dvojčátek skutečně otěhotněla. Jenže hned v prvním trimestru o miminko přišla a Dawson to odmítal zkoušet znovu. Poznal, jak moc to Lydii ranilo a také to neprospělo jejímu zdraví. Už nechtěl riskovat, že by se Lydii mohlo něco stát. Lydia byla zklamaná, že nebudou mít další dítě a zrovna chlapečka, po kterém podle ní toužil každý muž. Jenže já viděl, jak moc Dawson zbožňoval jí i holky. Dlouho jsem jí vymlouval, že to Dawsonovi nevadí, ale nakonec to sama poznala. Ani nevím, jak mi má běžecká trasa tak rychle uběhla. Už jsem byl na naší příjezdové cestě a mířil domů. Jen co jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že je Derek už vzhůru. „Dobré ráno Medvídku." Usmál jsem se na něj.