Stejný, ale přesto jiný

88.

Ucítím na svém rameni olej.
Ještě nikdy jsem tě neviděl brečet...
Už jsi byl párkrát zoufalí,
především ze mě.
Ale i tak,
To by stačilo...
Pustím tě a pohlédnu ti do oči.
Promiň ale většinu citů jsem ztratil když jsem se zbláznil.
Ty nejsi šílený!
To říká neexistující hlas v mé hlavě...
Fajn, pochopil jsem...
To je dobře a teď mlč!
,,Stejně bych tě za to nejradši zabil..."
Zasyčím tak abys to slyšel jen ty.
Trochu se usměješ.
Jenže já to nemyslel jako vtip!
Ty ani nevíš jak blízko smrti jsi byl.
Kdybych je poslechl...
Kdybych nezvládl svůj vztek.
To je ale jedno.
Proč se zabývat otázkami stylu "kdyby..."
Nestalo se.
Tak proč to řeším?
Pak však zvažníš a pohlédneš za mě.
,,Promiň."
Zamumláš.
Kámo, omluva nestačí...
O vás to platí taktéž!
On se alespoň omluvil.
  No jo, mu víme...
Podělali jsme to...
Ale to si o tom nemužem promluvit?
...
Plyši! Prosím!
  Nech nás to vysvětlit.
Vždyť to bude samé:
,,Nesmíme ti to říct" a tak podobně!
Nebyl jsi to právě ty kdo říkal že každý si zaslouží druhou šanci?
Pleteš si mě s Puppet,
JÁ bych takovou blbost z úst nikdy nevypustil.