I LOVE YOU ❤

kapitola 29

Z pohledu Terky
Táhla jsem Huntera k autu a přitom se snažila nebrečet, ale nešlo to.

„Budu řídit, dej mi klíče." zastavila jsem ho a nastavila ruku

„Ne, já řídím." zamračil se

„Sakra Huntere neser mě, musíš do nemocnice. Máš roseklý obočí." usmála jsem se na něj se slzama v očích

„Dobře, ale jenom když nebudeš brečet jo?" utřel mi slzu a usmál se. Kývla jsem s vzala ai od něho klíče. Než jsem nastoupila do auta viděla jsem, jak se na mě kouká Lucas přez okno. Nasedla jsem do auta a jela do nemocnice.

„Jedeš jako blázen." rozesmál se Hunter, ale já ho moc nevnímala. Jak mi to mohl udělat? A navíc s Ellis? Ta holka mi dělá ze života jenom peklo. Říkala jsem si pořád pro sebe.

„Teri pozor!" zakřičel Hunter a chytil mě za ruku.

      O 2 týdny později. 
„Ségra? Lidi už je vzhůru!"
křičel Liem a já otevřela pořádně oči.

„Teri, kočko ráda tě vidím." přiběhla ke mě Monika a obejmula mě.

„Lidi co se stalo? Kde to jsem?" podívala jsem se na Jacoba a pak na Owena

„Měli jste s Hunterem bouračku. Kamión jel na červenou a ty jsi nestihla zabrzdit. Nejspíš si byla úplně mimo od toho co se stalo." rozbrečela se Monika.

„Ty si to nepamatuješ?" přišel ke mě Dien a chytil mě za ruku

„Pamatuju si, že na mě Hunter křičel pozor a chytil mě za ruku." podívala jsem se ruce.

„Co mi je?" zeptala jsem se

„Naboural do vás, ale vy jste nebyli připoutaný. Upadla jsi do kómatu, silný otřes mozku, pořezaný ruce, nohy prostě tělo a ve stehně zařízlej kousek nějakě špičky od auta. Silně to krvácelo" rozbrečel se Liem

„Počkat a co Hunter? Co sním je?." sedla jsem si pomalu, ale zamotala se mi hlava. Nikdo neodpovídal

„Ne on to ne!" kricela jsem

„Ne neboj, to ne. Huntera museli oživovat, museli ho resuscitovat a naštěstí se to podařilo docela rychle. Teď je na Jipu a je v kómatu jako jsi byla ty. Měl zlomený 2 žebra a poraněný nohy. Ale je to v pořádku!." oddechl si Owen a obejmul mě.

„Já je to moje vina." rozbrečela jsem se

„Jak dlouho jsem byla v kómatu?" zeptala jsem se

„Ne ní to tvoje vina, je to vina toho řidiče kamiónu. 2 týdny." pohladil mě Jacob

„Já musím ho vidět. Prosím." brečela jsem

„Je mi líto slečno až vám bude líp mohla by jste omdlít" přišel docela mladý doktor s malou sestřičkou. Mohlo mu být tak max.35 let.
Jak se stalo omdlela jsem. A probudila mě až ráno v 8 hodin sestřička

„Můžu ho vidět? Prosím.." chytla jsem jí za ruku a ona mi to dovolila.
Pomohla mi na nohy a odvedla mě k němu. Nemohla jsem moc chodit jak jsem měla v noze tu věc.

„Víš, že než se mu zastavilo srdce tě celou dobu držel za ruku?" usmála se

„To už je dobrý." řekla jsem jí před dveřma a ona mě pustila.

Vešla jsem k němu a rozbrečela se. Všude kolem něho byli přístroje a byl celý olepený.

„Huntere bože, celou dobu jsi mě držel za ruku a já tě pořád odháněla, ale neměla jsem. Miluju tě." chytla jsem ho za ruku a sedla si, ale přiběhla ke mě sestra a pomohla mi si sednout.

„Musíš opatrně na tu nohu." pomohla mi si sednout a pak odešla. Seděla jsem tam u něj asi 4 hodiny

„Budeš muset si lehnout, nemůžeš pořad jenom sedět. Musíš taky spát. Máš v sobě prášky." pohladila mě, taková starší paní a já zjistila, že je to doktorka. Byla hrozně milá.

„Já ho nechci opustit. Nikdy," rozbrečela jsem se.