Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

III.

„Wow, neříkej, žes mě vážně poslechl?" Smál se Ed, když viděl svého modrookého kamaráda, jak nervózně podupává nohou a těká očima z mobilu na hodiny a zpět. Bylo očividné, že i jeho chytila závislost na sociální síti stejně jako všechny ostatní.
„Ano a nechápu, jak dokážete existovat, když vedle sebe celou dobu máte mobil a nemůžete se ani podívat, jestli vám třeba nepřišlo upozornění!" Frustrovaně si odfrkl a následně svého smějícího se kolegu propálil pohledem.
„To není vtipný!"
„Ne, ale ty jo, když se zlobíš připomínáš čivavu," zrzek si ani neuvědomil, co řekl než po něm letěl dobře mířený hod propiskou.
„Tohle odvoláš
Sheerane! Já tě fakt uškrtím," kdyby nebyli v práci, Louis by svého kamaráda začal nahánět po celé místnosti a až by ho chytil, nejspíš by ho ulechtal k smrti, protože k násilí se neuchyloval.

Někdy Louis Eda nesnášel, to hlavně, když začal mít narážky na jeho výšku, která, jak sám říkal, byla úplně normální a v žádném případě nebyl malý. Nejlepší způsob, jak Louise rozzuřit za pět sekund? Říct mu, že je malý. Navíc Ed věděl moc dobře, že ho má Louis rád, proto ho nadšeně častoval hloupými přezdívkami jako třeba : skřítek, trpaslík, prcek, mrňous a teď nově čivava.
Ale na druhou stranu byl jeden z jeho nejbližších přátel. Byl mezi prvními lidmi, kterým Louis důvěřoval natolik, že se jim svěřil, že je gay. Ed s tím žádný problém neměl, vlastně se s pár gayi již přátelil, navíc to tak nějak tušil, když Louisovi na jeho dvacáté narozeniny v práci objednali striptérku, moc nadšeně nevypadal, spíš se odtamtud chtěl nějak nenápadně vytratit. Ed patřil do Louisova života a on by si ho už bez něj neuměl představit.

„Promiň, Lou. Nezlob se už a mám pro tebe dobrou zprávu!" usmál se a kývl hlavou k hodinám, kterých ručičky směřovaly obě na dvanáct a tím pádem jim začínala přestávka na oběd.
„Oh, díky bože!" S mobilem už přilepeným k ruce se zvedl od stolu plného papírů a protáhl si ztuhlá záda.
„Tak? Kam jdeme dneska?" Zeptal se Ed následujíc Louise jako poslušný pes cestou k čínské čtvrti.
„Dlouho jsme nebyli na číně," oh už zase, pomyslel si Ed. Čínská kuchyně byla doslova Louisovou obsesí, mohl by se živit jen tímto jídlem a dokonce už si ani nepřipouštěl, že ji měli už dvakrát minulý týden.
„Louisi, já ti vážně založím notýsek, kam budeme zapisovat, jak často chodíme do téhle ulice, do té stejné restaurace a na to stejné jídlo. Myslím, že se budeš divit," Ed na chvilku zastavil, jenže když se podíval na místo, kde před chvílí stál, modrooký už zacházel do restaurace.

Zrzek ho dohnal a nechal, aby vybral dnešní oběd, zatímco sám šel zabrat stůl nejblíž oknu. Ovšem žádný ze stolů nebyl úplně volný. U jednoho seděly čtyři holky v minisukních, které byly možná považovány za školní stejnokroj, ale on sám by je spíš poslal do nejbližšího pornografického studia. Další stůl okupoval postarší pár očividně žijící v této čtvrti docela hlasitě si ve svém jazyce vyměňovali názory, to by určitě taky nebylo zrovna fajn. A u posledního stolu u největšího okna seděl jeden muž, vypadal dost mladě, s hlavou odvrácenou k oknu a tmavými brýlemi míchal svou polévku, ze které se ještě kouřilo. To by šlo, pomyslel si ryšavý, odkašlal si a přešel k němu.

„Dobrý den, nebude vadit, když si s kolegou přisedneme?" Zeptal se a muž aniž by se na něj podíval odpověděl.
„Určitě, stejně za chvíli musím jít, Bello pojď sem," natáhl ruku a tu se z pod stolu vynořila hlava černého labradora a natěšeně olízla ruku svého pána, kterému se po tváři rozlil šťastný úsměv.
„Jak to, že tu smíte mít psa, není to zakázané?"
„Ano, je, ale tohle je můj vodící pes," usmál se mile a Edovi došlo, proč má tmavé brýle, když je venku zataženo a proč se na něj za celou dobu ani nepodíval.
„Jsem slepý, chodíme sem s Bellou každé pondělí, protože mají vždy skvělou polévku. Já ani nevím, proč vám to vykládám," drbajíc krk Belly se lehce zasmál, ale bylo znát, že neupřímně.„Omlouvám se, to- to jsem nevěděl, klidně tu s námi můžete zůstat," muž, který už veden svým psem mířil k východu na chvíli zastavil, ale jen aby s tichým děkuji odmítl a tentokrát opravdu odešel.

„O co jsem přišel?" Objevil se zničehonic u stolu Louis pokládajíc na něj dva talíře, jeden s jarními závitky pro sebe a druhý s kung-paem pro Eda.
„Vlastně o nic moc, jen... Seděl tu jeden kluk zhruba v našem věku, on byl slepý a já to nejdřív vůbec nepoznal, věřil bys tomu?" Zadíval se na modrookého, jenž si cpal do pusy závitek a pozorně ho sledoval.
„Fakt? Nikdy jsem se s nikým slepým nepotkal... Jak vypadal?" zaujatě žvýkal stále dokola první kousek závitku.
„Ale copak? Lovec Louis se probouzí? No, byl docela dost hezkej, tobě by se jistě líbil." Ed se pustil do podrobného popisu mladíka, který před chvílí seděl na Louisově místě a tím strávil celou půl hodinu zbývající přestávky.

***

„Shawne, jsem doma!" Louisův hlas se rozlehl celým bytem, ale žádná očekávaná reakce se nekonala.
„Shawne? Je tady někdo?" Znovu zakřičel do útrob bytu, ale nic.
Jakoby tu nikdo nebyl, pomyslel si na moment, ale pak se najednou rozsvítilo světlo a ozvalo sborové: Všechno nejlepší!, při kterém Louis málem dostal infarkt.
Byli tam snad všichni, které Louis nějakým způsobem znal a u vypínače se hihňala Addie.
„Co to má být? Já přece nic neslavím!" nechápal, proč pro něj proboha přichystali překvapení.
„Ne? Máme si to brát osobně?" Promluvila jeho kolegyně Kate a Louis si teprve teď uvědomil, že tu jsou všichni jeho přátelé z práce.
„Přesně před třemi lety jsi přibyl k nám do kanceláře a jelikož jsme věděli, že si na to sám nevzpomeneš, udělali jsme pro tebe oslavu," osvětlil celou situaci Ed držící tác s kávovým dortem. Nikdo nechápal, jak bylo možné, že Louis nesnášel kávu, pil výhradně jen čaj, ale miloval kávovou příchuť prakticky v čemkoliv.
„Ale nečekej, že to za ně uklidím já," zasmál se Shawn a vtáhl kamaráda do hromadného objetí, ve kterém se Louis cítil jako doma.