Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

XXVIII.

Harry ležel v posteli a v prstech si pohrával s přívěskem papírové vlaštovky, jenž visel na jeho krku od desátých narozenin a jemu podobný teď od Vánoc nosil i Louis . Nebylo tu, co jiného dělat. Na pokoji byl prozatím sám a tak si neměl ani s kým povídat.

Na chvíli zavřel oči a zamyslel se, jak moc se jeho svět změnil během necelých dvou měsíců. Kdyby tenkrát nešel na polévku a nesedl si k němu Ed, neproběhlo by jeho opětovné setkání s Louisem a oni by se nikdy nedali znovu dohromady.

Zamračil se, když se ozvalo otevření dveří a otočil hlavu ke vstupu do pokoje.
„Pane Stylesi, vezeme vám spolubydlícího,“ promluvila směrem k němu sestra, která zde na oddělení měla noční směnu a po krátkém hluku, který narušil jinak až podivné ticho, zase vše utichlo. Náhle nastalý klid proťal hlas jeho nového spolubydlícího.

„Bože, řekni mi, že mluvíš a budeš si se mnou normálně povídat!“ Harry se trochu lekl, ale nedávaje to na sobě znát, se usmál.
„Klidně si budu povídat, jsem rád, že tu někoho mám, když jsi sám, je to nuda.“
„Nejen to, přivezli mě z JIPky a byl tam kluk asi zhruba v tvým věku a ten vůbec nemluvil, jenom se sestřičkama a i s nima hodně málo. Když jsem si chtěl povídat otočil se na bok a prostě mě ignoroval. Ze začátku jsem si myslel, že je to třeba fanoušek a stydí se...“ mluvil a mluvil. Bylo znát, že mu společnost opravdu chyběla.
„Fanoušek? Ty jsi- slavný?“ Zeptal se zaujatě Harry a druhý mladík se na něj podíval trochu překvapeně.

„Teda no- ty mě neznáš? Já jen, ne že bych se považoval za bůhví jakou hvězdu, ale-“ zaraženě mumlal, ale kudrnatý ho v tom nenechal dlouho pokračovat.
„Ne, víš, já jsem slepý, takže tě poznat ani nemůžu,“ vysvětlil a doufal, snažil se věřit, že už tuhle větu nebude muset nikdy použít.
„Moc se omlouvám, vůbec jsem to nepoznal, jsem Liam Payne, zpěvák, trochu skladatel a-“ Harrymu se po tváři rozlil zářivý úsměv, jako když slunce po dlouhé době vyjde zpoza mraků.
„Páni, Louis, můj přítel, je tvůj velký fanoušek. Počkej až sem přijde na návštěvu, ten se zblázní!“

Liam se zasmál, když mu Harry začal barvitě popisovat, jak mu Louis vnucoval každou písničku z alba, které mělo své čestné místo na jeho poličce.
Pak si vzal slovo zase on a vysvětlil, proč je v nemocnici a Harry si potom vyprosil, aby mu zazpíval jednu písničku, u které to nakonec neskončilo.

~~~

Louis mezitím seděl v jednom z polstrovaných křesílek a zaujatě poslouchal povídání o cestě po Brazílii. Nakonec byl moc rád, že se nechal přemluvit a se Shawnem šel.
Kupodivu přednášející nebyl nějaký chlapík těsně před důchodem, ale vcelku mladá blondýna s nakažlivým úsměvem, která do vyprávění dávala takové emoce, že měli všichni pocit, jako by se přenesli do víru karnevalu v Riu, anebo do pralesa plného exotického ptactva.
„- ovšem pokud se rozhodnete navštívit Rio v době karnevalu, měli byste si dávat pozor na pouliční kapsáře. Mají způsoby, u kterých ani nepostřehnete, že vás okradli. Mluvím ze zkušenosti mého dobrého kamaráda, od kterého jste mohli přečíst třeba "Měšec první královny", tomu ukradli peněženku se všemi penězi i doklady, takže pro něj museli přijet rodiče.“ Zasmála a všichni ostatní s ní, ač tomu okradenému chudákovi jistě do smíchu nebylo.

„Tak teď vám dám prostor pro otázky.“
Louis překvapil sám sebe, když se mezi ostatními vztyčenými dlaněmi vznesla do vzduchu i ta jeho.
„Tak třeba...“ hřejivým pohledem svých čokoládově hnědých očí přeběhla skupinku lidí, kteří na ni měli otázku a zastavila se na Louisovi, který, ač si připadal mezi všemi čtenářskými nadšenci jako v Jiříkově vidění, se taky nadšeně hlásil, „ty. Můžeš se zeptat na cokoliv, co by tě zajímalo.“
Louis překvapeně zamrkal, ale ještě než ho Shawn stačil šťouchnout do žeber, probral se sám.
„Já- zajímalo by mě, které z moří považujete vy osobně za nejromantičtější a nejvhodnější pro klidnou, ale zároveň i třeba částečně zážitkovou dovolenou?“ postřehl, jak Shawn vedle něj tázavě pozvedl obočí, ale mladá cestovatelka se jen usmála.
„Myslím, že vím přesně, které místo by pro vás bylo to nejlepší,“ v očích měla jiskřičky, když začala vyprávět o místě, jakoby vystřiženém z Louisových představ.

~~~

„Co si dáš? Vyber si, co chceš, platím,“ Addie plaše spojila pohled s Jamieem, který se usmíval a kdykoli měl příležitost prohlížel si ji.
„Já nevím, všechno mi tu přijde moc drahý, nechci tě zruinovat svým žaludkem.“ Znovu se zamračila do jídelního lístku.
„Tím se netrap, prostě si dej to, co ti přijde lákavé a na cenu se nedívej, ano?“ Addie s povzdechem zase zapíchla nos do lístku a když vzhlédla, ke stolu se blížil číšník, tak se naposledy podívala do soupisu všech možných i nemožných jídel a poslepu zabodla prst do jednoho z nich.

„Dobrý den, jmenuji se Leonard a dnes vás budu obsluhovat, máte vybráno?“ Zeptal se muž ve společenském obleku s výraznými šedinami v jinak tmavých vlasech.
„Já si dám šneky s kuřecím vývarem a Addie máš vybráno?“ Dívka se znechuceně zašklebila, když si představila slizké tvory plazící se v trávě na zahradě.
„Ano, dám si tohle,“ Jamie překvapeně vyklenul obočí a pro jistotu se ujistil, že si je jistá. Pak začali opět konverzovat o jiných věcech a přes oblíbené barvy, jídla a koníčky, se propracovali až k rodinným příslušníkům.

„Takže tvůj bratr tě vychovával od tvých dvanácti? Páni, tak to bych si asi netroufl. Musí tě mít moc rád,“ usmál se Jamie a upil ze své skleničky vína.
„Ani nevíš jak moc, no někdy už to trochu přehání.“ znova ji zasáhl pocit viny, že svému bratrovi nic neřekla, ale kromě mírného zamračení, to na sobě nedala znát.
„Má jen starost, já bych za Zeeho i dýchal, tím spíš, že je hluchý a zdá se tak bezbranný, Louis podle mně jen nechce, aby ses spálila, jestli mě chápeš,“ položil svou ruku na tu Addiinu, která se tak zdála ještě menší, jako ručka panenky.
„Já vím, snad se mu budeš líbit, nejen jako doktor,“ zahihňala se a v té chvíli k nim přišel Leonard se dvěma talíři jídla.

„Bon appétit,“ postavil před každého talíř s jídlem a s úsměvem odešel.
Oba se pustili nadšeně do jídla a Addie si jen pochvalovala svůj mistrný výběr. Když dojedli, dívka byla tak plná, že už by se do ní nevešlo ani sousto.
„Tak co? Bylo to… dobré?“ zeptal se Jamie opatrně.
„Bylo opravdu moc dobré, myslím, že půjdu kuchaře pochválit a zjistit si recept na to úžasné kuře,“ Jamie na okamžik zaváhal, ale nakonec se rozhodl opravit ji.
„No… ono to vlastně nebylo kuře, ale… žába. Byly to žabí stehýnka, Addie,“ dívka znatelně zezelenala a zvedla se od stolu.
„Omluv mě, prosím,“ řekla a s dlaní na rtech se rychle vydala směrem k záchodkům. Zatracená francouzština.