Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

VI.

„Dobrý den, myslel jsem, že sem chodíte jen v pondělí,“ promluvil na svého řekněme známého Ed a ten se hned usmál, protože poznal jeho hlas.
„Dobrý den, vlastně jsem se dnes rozhodl zcela spontánně, prostě se mi někam chtělo jít, Bello, pojď sem a nech pány sednout,“ Louis nepochopil, jak poznal, že jsou dva, když ani jednou nepromluvil.
„To je mi náhoda, já sem jít nechtěl, to Louis mě donutil,“ Louis, který do teď nečinně stál a snažil se přes kamaráda nenápadně sledovat jejich společníka, si odkašlal.

„Velice rád vás poznávám, Louisi,“ usmál se a Louis měl, co dělat, aby se neskácel k zemi. Nejen, že díky Edovi a této chvíli věděl, že bude jistě úžasný z povahové stránky, ale navíc byl prostě krásný, i když  naprostá dokonalost by byla, kdyby viděl jeho oči.
„Taky mě těší... Uhm?“
„Jsem Harry,“ opět ten úsměv a Louisovy nohy se měnily v želé. Díky bohu, že seděl.

Bylo zvláštní, jak rychle společně navázali rozhovor a ještě zvláštnější, jak si, ač se neznali, rozuměli.
Harry se rozpovídal o své rodině, zmínil taky pár kamarádů a pak věnoval dlouhý čas povídání o tom, jak si kupoval Bellu. Louis moc nemluvil, spíš pobízel Harryho, aby mluvil o sobě a on si užíval, že mohl bezostyšně pozorovat každý milimetr té andělské tváře a každou miniaturní vrásku, když se usmál.

Ed se tvářil, že Louise a jeho otevřenou pusu, kterou zapomněl zavřít, nevidí a radši hlídal čas, protože kdyby se měl spoléhat na svého kamaráda, očividně naprosto mimo kamaráda, tak by se do kanceláře dnes nevrátili. Bůh ví, zda by vůbec odešli.

„A co dělá tvoje sestra, říkal jsi Gemma, že?“ Louis byl naprosto fascinovaný, teď by asi nepostřehl, ani kdyby za oknem začala třetí světová, přistáli mimozemšťani nebo spadl meteorit.
„Ano, Gemma pracuje v zubních laboratořích jako laborantka, no a kdybys chtěl vidět její práci tak...“ usmál se, až odhalil zuby,
„...většina z mých zubů utrpěla menší újmu, když jsem třeba dřív jezdil na motorce, nebo boxoval, takže nebýt Gemmy sedí tu před vámi skoro bezzubý člověk,“ zasmál se a Louisovi to nedalo, musel se zasmát taky. Harry měl tak krásný a nakažlivý smích.
Bože, opravdu nespím? Není to jen sen?, říkal si v duchu, když v podstatě nevnímal, že Harry přestal mluvit.

„Louisi, budeme se muset vrátit do práce,“ šťouchl do něj Ed a modrooký se na něj překvapeně podíval.
„Co? Vždyť jsem ještě ani... Nejedl,“ nechápavě se zamračil na tři prázdné misky, z nichž jednu před chvílí dojedl, jen o tom zapomněl dát vědět svému mozku. A tak se od stolu zvedl se stálým pocitem hladu.
Když po dvojhlasném rozloučení procházel okolo Harryho, zastavila ho jeho ruka na předloktí.
„Promiň, já jen... Sejdeme se ještě?“ Zeptal se jako by se byl bál, že ho Louis odmítne. To tak!
„Říkal jsi, že sem chodíš jen v pondělí?“
„Asi sem začnu chodit častěji,“ usmál se a Louisovi se zdálo, že se trochu červená.
„Takže pak určitě,“ budu sem chodit tak často, jak to jen půjde, abych tě viděl, poznamenal si v duchu a rozešel se k východu.

~~~

„Udělal na tebe dojem, viď?“ Pochechtával se Ed sledujíc, jak se Louis snaží soustředit na práci a dost mu to nejde.
„Co myslíš? Zkus hádat... Panebože, co to je?“ Louis zděšeně a možná trošičku znechuceně vytáhl ze své hromádky papíru jeden, který vypadal, že ho vyplňovalo tříleté dítě a následně požvýkal pes a to, co z něj zbylo, vyhodil do koše.
„Hele, neodbíhej od tématu! Líbí se ti, že jo? Uznej, že mám pravdu!“ Louis ač neměl rád, když měl Ed pravdu, tohle mu odepřít nemohl.
„Dobře, máš pravdu, ale není to fér, neřekls mi, že vypadá jako anděl,“ tiše si vzdychnul a zasněně si podložil hlavu rukou.
„V mém případě by anděl byla dlouhonohá bruneta, takže...“ Uchechtl se zrzek.
„Fuj.“ Neodpustil si modroočko, dobře věděl, že tohle Ed dělá schválně.
„Hej! Já tvoje roztíkání nad Harrym toleruju, tak ty budeš tolerovat moje fantazie.“
„No, dobře, ale žádný detaily, domluveno?“
„Domluveno.“

~~~

Bylo okolo půlnoci, když se Louis zmítal na posteli, čelo zpocené, rty pootevřené mumlající zmatená slova ze spánku. Jeho mysl opět svírala noční můra.

Byl v nějakém domě, kde se konala oslava, věděl, že se tady stane něco špatného, něco, co všechno změní.
„Kde je?“ Chytil za paži vysokou blondýnu s rudými rty a zamračil se na ni.
„Nahoře,“ usmála se zdánlivě mile, ale v očích měla faleš a škodolibost.
Když vycházel schody do patra cítil, že se blíží moment zlomu, že je každým krokem blíž své noční můře, které se bude muset postavit.
Ze všech dveří se ozývaly zvuky, ale Louis jako by věděl, že ty poslední jsou osudové, zamířil právě k nim. Chytil za kliku a tiše otevřel, aby tomu co tam najde čelil.
Uviděl dva kluky, jak si vzájemně vyměňují vášnivé polibky a nahlas vzlykl, vlastně nevěděl proč.
Přes slzy tomu, který se okamžitě odtáhl, neviděl do tváře, místo ní byla jen rozmazaná šmouha.
„Lou, co tu děláš? Já... Není to tak, jak to vypadá,“ jeho hlas byl zkreslený šumem v Louisových uších, vytrhl se mu a utekl z pokoje.

Louis se prudce posadil až se mu zatočila hlava. Proč se mu zdají tak hrozné sny? Nechápal, ale už brzy měl pochopit mnohem víc.