Instastory I: Tma má barvy duhy (Larry) ✔

XXVII.

Pátek

„Oh bože, konečně zase doma!“ Louis hodil na zem tašky se špinavým oblečením a všemi ostatními věcmi, které mu Addie do nemocnice donesla a jejichž rozbitnost mu teď byla úplně jedno. S úlevným výdechem se svalil do svého křesla.

„Louisi?“ ve dveřích se objevila rozcuchaná hlava Shawna, který se ještě do teď válel v posteli.
„Tady, cos čekal velikonočního králíčka?“ Starší zvedl ruku upozorňujíc na sebe, jako by se jednalo o tu nejtěžší věc na světě a pak ji zase nechal volně spadnout.
„Ne, na toho bych tipoval spíš Harryho, ale myslel jsem, že půjdeš za ním. Nemá se dnes sejít s tím doktorem kvůli operaci?“

Louis přešel poznámku o králíčkovi Harrym a plácl se dlaní do čela. Vidina vlastní postele a opět kvalitního spánku mu zastínila úsudek a on zapomněl.
„Na kolik tu schůzku má? Jak jsem na to mohl zapomenout?“ vyhrkl.
„Mně se neptej. Co vím, tak říkal, že ho doktor objednal na jedenáct... Kam jdeš? Vždyť jsi právě přišel!“
„Nečekej na mě, jdu za Harrym!“ Křikl ještě přes rameno, než za ním zapadly dveře.

~~~

„Addie! Harry už šel do ordinace?“ Na patro neurologie se dostal vlastním úsilím, jelikož ze sestry na recepci neochota jenom čišela, což umocnila ještě jeho zmínka o příteli a on jí pak stejně příjemně řekl, aby neočekávala dobrou recenzi pro nemocnici. Holt sourozenci se nezapřou.

Addie seděla před ordinací, kde na dveřích visela cedulka se jménem, které už párkrát měl tu čest slyšet. Jamie Malik, muž, s nímž měla jeho mladší sestřička jít na rande. No, je to doktor, to by snad šlo, pomyslel si, když se k němu Addie otočila.
„Jo, Jamie ho vzal dovnitř asi před deseti minutama,“ Louis se posadil vedle své sestry, hypnotizuje dveře ordinace.
„Myslíš, že bych mohl za ním?“
„Určitě, Jamie myslel, že přijdeš rovnou s námi.“

Louis zaklepal a vzal za kliku, načež se dveře otevřely a upřely se na něj dva zraky, z nichž jen jeden opravdu viděl.
„Dobrý den, pane doktore, já jsem Harryho přítel, nebude vadit, když-“
„Jistěže ne, posaďte se zrovna s panem Stylesem probíráme termín operace.“
„Takže to půjde?“
„Ano, u Harryho při nehodě došlo k poškození týlního laloku koncového mozku, přičemž dnes, díky obrovskému pokroku v medicíně, tento problém umíme operativně vyřešit. Pokud operace dopadne úspěšně, v což osobně věřím, Harry zase uvidí. Jedná se však o celkem náročnou a nákladnou operaci, ke které budu muset přizvat ještě dalšího experta na neurochirurgii. Půjde o preciznost, jelikož každý zásah do mozku může mít pro pacienta při jakékoliv, byť sebemenší, chybě, fatální následky.“ Odmlčel se.

„Pane doktore, za jak dlouho budete moct Harryho operovat?“ zeptal se Louis držíc Harryho ruku.
„Nejbližší volný termín mám příští týden v úterý, do té doby bych jej nechal v nemocnici kvůli dalším předoperačním testům.“ informoval je rovnou doktor a Harry otočil hlavu k Louisovi, protože on chtěl, aby odpověď závisela i na něm, přeci jen jednalo se o další dny bez přítomnosti toho druhého a to bylo věcí obou chlapců.

„Harry, chtěl by sis to ještě rozmyslet?“
„Ne, jestli je tohle jediná cesta k tomu podívat se ti opět do očí, tak jdu do toho a jsem odhodlaný to zvládnout.“ Odhodlaně stiskl Louisovu ruku ve své a usmál se než s doktorem Malikem podepsali přijímací papíry.

~~~

U Louise v bytě bylo náhle ticho, které se Louisovi nelíbilo. Snažil pocit samoty vytěsnit hudbou, povídáním se Shawnem, ba dokonce si do pokoje zavolal Cliffa a Bellu, ovšem ten pocit, že tu něco chybí přetrvával i nadále. Přesně věděl, co, nebo spíš kdo, tu chybí. Harry, jehož přítomnost znemožňovala, aby se Louis cítil osamělý. Tohle bylo to, čeho se odjakživa nejvíc bál. Samota.

Když okupoval nemocniční lůžko, neměl čas zaobírat se samotou, jelikož z nějakého jemu neznámého důvodu měly všechny sestřičky náhlý zájem na tom dělat mu společnost. Vřelost do návštěv některých sester sice opadla, když zjistily, že má přítele, ale některé se k němu nadšeně vracely. Byly rády, že jim nějaký muž konečně naslouchá a můžou si povídat prakticky o všem.

„Lou, nechceš jít se mnou? V knihovně je čtenářská beseda s autorem Purpurového drahokamu. Vím, žes tu knihu nečetl, ale mohlo by tě to na chvíli odreagovat, co říkáš?“ Shawn seděl na okraji postele a snažil se svého kamaráda přesvědčit, aby s ním šel.
„Máš pravdu, tu knihu jsem nečetl a nevím. Co bych tam pohledával?“ Argumentoval modrooký, vytahuje se na posteli do sedu.
„To vůbec nevadí, ten autor napsal i několik cestopisů, takže se budou otázky směřovat i k zemím, ve kterých byl. No tak! Pojď!“ naléhal dál, dokonce se uchýlil k dělání psích očí, až nakonec přiměl Louise souhlasit.

~~~

Mezitím, co kluci vyrazili na besedu do knihovny, Addie běhala po svém bytě a snažila se najít svou druhou  lodičku. Na sobě měla bílé pouzdrové šaty s modrou krajkou, které vybírala asi tři hodiny, protože na večer chtěla vypadat skvěle.

Stále nemohla uvěřit svému štěstí a v podstatě za to, že ji dnes čekala schůzka s Jamiem, vděčila Louisovi, kterému o dnešku ani  neřekla. Jistým způsobem ji to mrzelo, protože by se ráda bratrovi pochlubila, ale byla přesvědčená, že kdyby mu to řekla, nechtěl by, aby šla.

„Krucinál, tak kde může být?“ zanadávala si sama pro sebe, když prohledala celý botník a nikde druhou botu nenašla. Zoufale se svezla na zem a povzdechla si, když v tom si všimla něčeho pod skříní a když se podívala blíž, zjistila, že se jedná o hledanou lodičku. Bytem se rozezněl zvonek.
V pravou chvíli, pomyslela si a s úsměvem od ucha k uchu  se vydala otevřít.

První, co uviděla, když otevřela dveře, byli růže. Nevěděla, jak se Jamie dozvěděl, že růže má nejradši, ale o jejich barvě se jistě poradil s Harrym.
„Jamie, jsou nádherné!“ převzala si od podstatně vyššího snědého muže obrovský pugét bílých růží s modrými okraji.
„Jsem rád, že se ti líbí,“ zářivě se usmál a prohlédl si Addiiny šaty, „moc ti to sluší.“
Addie zabořila rudnoucí tváře do růží a snažila se o krytí svých rozpaků, tím že k nim přivoněla.
„Děkuji, tobě taky.“ Cudně nejdříve sklonila zrak a Jamieho si prohlédla stejně, jako on ji před chvílí.

Vypadalo to, jako by si vzájemně četli myšlenky, jelikož na sobě měl tmavě modrý oblek, bílou košili i boty. Moc mu to slušelo, vypadal jako model z časopisu.
„Tak…vyrazíme?“ navrhl Jamie po chvilce, kterou oba tiše věnovali prohlížení si toho druhého.
„Určitě.“ Addie si upravila kabelku na rameni a zavěšená do své společnosti, vyšla vstříc krásnému večeru.